Redaktoři Welesu v čele s Ondřejem Slabým ukázali, že jsou si vědomi širších, mimoliterárních kontextů a po čas našeho předsedování Evropské unii přejmenovali tento chvalně známý literární časopis na Wales. A je proto logické, že právě vydané dvojčíslo 35–36 je zasvěceno česky píšícím autorům v zahraničí.
V zásadě jde o autory buď donucené předešlým režimem k emigraci (kteří ovšem i přes současnou možnost návratu nadále zůstávají v cizině), anebo zvolivší si působiště mimo rodnou kotlinu už dobrovolně. Obě tyto skupiny se literárně střetávají, ale především silně tématicky a výrazově asonují. Charakterizovat je lze nejspíše „pomocí slov svoboda a volnost“, praví se v editorialu. Vedlejším důsledkem tohoto zadání je, že se v Novém Walesu neobjevuje žádné nové jméno; všichni autoři mají za sebou řadu knih nebo přinejmenším časopiseckých publikací.
V rubrice Poezie prezentují své básně v Mnichově žijící Antonín Mareš, další Mnichovan Roman Erben, bostonský performer Milan Kohout či Ladislav Selepko z Londýna. Nakladatel a básník Martin Reiner je sice trvale usídlený v Brně, ale kus světa procestoval. Třeba v říjnu 1989 se ocitl v Clacton on Sea. Toto město je co do geografického uplacírování na opačné straně Spojeného království než Wales, pro nás je ale významné tím, že v něm zemřel Ivan Blatný. Reiner se s ním ještě stihl setkat a pro toto číslo připravil a komentářem opatřil Blatného básně z rukopisných sešitů.
Rubrika Próza: Milan Nápravník z Kolína nad Rýnem. Iva Pekárková z Londýna (z autorčina oblíbeného prostředí taxikářů vychází i otištěná povídka Ježíšova sekyra. A podruhé Roman Erben; tentokrát ve svébytných minitextech zkoumá, „jak strnulý je člověk proti kočce“. Spisovatel Milan Charoust donedávna žil a tvořil ve městě, v jehož názvu je ukryto, kterak se skladatel operet nahnul nad řeku pramenící v pohoří Fränkische Alb. Je to:
a) Stravinskij nad Mississippi,
b) Lehár nad Nisou,
c) Offenbach nad Mohanem,
d) Boulez nad Labem.
Lubomír Martínek je z mnohem obyčejnějšího města, jemuž vévodí Louvre, Eiffelovka aj. Zato jeho starší povídka Perlorodci se odehrává na o poznání exotičtějším místě – Haiti.
Rubrika Pásmo a pařížský Karel Zlín. Texty, pocházející převážně z loňské básnické žně, jsou prostřídány autorskými ilustracemi z let 1964–65 a obšírným medailonem.
V následující rubrice Rozhovor rozmlouvá Petr Maděra s Pavlem Piekarem. Ve výtvarném světě je Piekar znám jako grafik, systematicky se věnuje linorytu a zároveň je zaměstnancem Národní galerie v Praze, správcem Šternberského a Schwarzenberského paláce, a do jeho kompetence patří i český výstavní pavilon na benátském Biennale. V Benátkách ani jinde v cizině Piekar trvale nepobývá, s Walesem 35–36 se rýmuje tak, že je autorem obálky a ilustrátorem tohoto dvojčísla.
Rubrika Krajinomalby a Petr Hrbáč. Básníkovo zalíbení v japanistice je všeobecně známo. Jeho příspěvek Nagasaki tvoří reportáž, fotografie a básně vzniklé při pobytu v tomto městě.
Ve Fotogalerii je rozvěšeno deset snímků absolventa Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Vladimira Krynytského. Jsou součástí rozsáhlejšího cyklu Kus života na černo z prostředí ukrajinských námezdních dělníků. Neumytelná zaboudlá špína vedřená do rukou, snídaně mezi harampádím kdesi ve skladišti za šerosvitu žárovky, beznaděj ubytoven, dopis z domova…
Překladatelská huť: americký básník Robert Bly v překladech Ondřeje Fafejty a povídka Adlig Schwenkitten od Alexandra Solženicyna přeložená Josefem Zajíčkem. Šramoty: Vladimír Šrámek. A v poslední rubrice nalezneme spoustu recenzí.
Nový Wales to prostě Evropě osladil!
Z Cardiffu do Bruselu a Prahy zvláštní zpravodaj:
Michal Šanda