Jsme zaměřeni výhradně na původní českou poezii

Jeden z nejzajímavějších českých literárních časopisů, brněnský Weles, vychází po řadě proměn v rozsahu bezmála 140 stran formátu B5 s fotografickou přílohou. Náklad jednoho čísla je 500 kusů. Časopis je členěn na část věnovanou původní a překladové tvorbě a část určenou teoretickým příspěvkům z oblasti literární vědy. V rubrikách Poezie a Próza představuje významné autory současné literární scény vedle těch, kteří na svůj debut teprve čekají. Poskytování prostoru neetablovaným autorům patří k základním cílům periodika.

V rubrice Pásmo nabízí vždy profil některé z výrazných osobností současné české literatury, zejména mladší a střední generace. Postřehům z regionů je věnován oddíl Krajinomalby. Rubrika Recenze a kritiky, spolu se Studiemi, prezentuje nejen spisovatelské úvahy nad literárním děním, ale především dává prostor předním českým bohemistům. V rubrice Překladatelská huť Weles otiskuje překlady básní spolu s originály, a to se záměrem představovat osobnosti a tvorbu současných evropských literatur. Časopis dává prostor rovněž ukázkám z tvorby současných českých výtvarníků a fotografů.

Weles se už neoznačuje jako „poetický magazín“, ale jako „literární revue“ a je čtvrtletníkem. Můžete shrnout, co předcházelo současné podobě?

Weles v roce 1997 založili Bogdan Trojak s Vojtěchem Kučerou a vznikal v okruhu básníků a přátel, kteří se sdružovali kolem Víta Slívy a scházeli se v restauraci U Hloušků v Králově poli. Ta už v této chvíli nestojí. Původně vycházel v podobě sešitu A4 a postupně se vylepšoval, co se týká technologie tisku a rozsahu, až do současné podoby. Vystřídalo se několik šéfredaktorů; prvním byl Bogdan Trojak, následoval Vojtěch Kučera a pak s úplně novou typografií přišel šéfredaktor Miroslav Chocholatý. V té chvíli se výrazně změnila koncepce časopisu i členění rubrik. V posledních dvou letech jsem šéfredaktorem já. Jednotlivé rubriky zůstaly zachovány. Změnil se ale způsob jejich obsazování, protože počínaje ročníkem 2008 jsme začali tematizovat čísla. Obsah tedy není pelmel, který se náhodně objeví v redakční poště a ze kterého následně vybíráme, ale práce je více koncepční. Cíleně si objednáváme texty, studie, spíše teoretické texty na dané téma, a oslovujeme autory, kteří nám připadají v kontextu daného tématu zajímaví. Přibyla pouze rubrika rozhovor. Časopis naznal změn i z hlediska provozního. Původně Weles vydávala Wendryňská literárně-estetická společnost, což souvisí s rodištěm zakladatele časopisu Bogdana Trojaka – Vendryní, a byl orientován spíše na Moravskoslezský kraj: jak výběrem autorů a tematikou, tak celkovým vzezřením, ilustracemi apod. V současné době už tento charakter nemá, pokrytí je celorepublikové: jak výběrem autorů, tak redakcí, redakčními spolupracovníky a vydává ho občanské sdružení Weles.

Platí stále, že jádro časopisu je v Brně?

V Brně se nachází naprostá část redakce i redakčního okruhu. Jediný mimobrněnský člověk, který přibyl, je Radim Kopáč. Složení redakce se lehce obměnilo, přibyl Norbert Holub a ubyl Josef Straka, zůstávají Petr Čermáček a Mirek Chocholatý. Redakční okruh, jako garant kvality, je víceméně neměnný. Tvoří ho Vít Slíva, Robert Fajkus, Petr Hrbáč a Vladimír Šrámek. Máme novou tajemnici Martinu Jahodovou, která se podílí i na redakčních pracích.

Jaké je generální zaměření časopisu, vymezujete se například vůči Hostu, Revolver Revue apod.?

Hlavní rozdíl nebo vymezení časopisu oproti ostatním je v tom, že věnuje maximální prostor původní tvorbě. Přibližně osmdesát procent tvoří původní česká tvorba, nikoli literatura sekundární, jako je tomu v Hostu nebo v Revolver Revui. Navíc se snažíme, aby naprostá většina té původní tvorby byla původní česká poezie. Jsme zaměřeni výhradně na českou poezii. To je hlavní téma Welesu, bylo a bude i do budoucna. Hlavním cílem našeho občanského sdružení je vytvářet prostor pro poezii, která byť v edičních plánech našich předních nakladatelských domů pomalu přestává existovat, sama osobě existovat nepřestává. Nechci zde působit pateticky nebo naivně. Vím, že z hlediska tržněekonomického patří jedinci, kteří publikují poezii, spíše do sfér obhospodařovaných psychiatry; a bohužel musím konstatovat, že nadšenec, jako byl svého času Martin Pluháček, který dotoval poezii z peněz nabytých prodejem čtenářsky přístupnější literatury, už u nás neexistuje.

Existuje v redakci někdo, kdo má právo veta, nebo jakým způsobem se rozhodujete, co je kvalitní a čemu se budete věnovat?

Většinou nakonec dospějeme ke shodě. Ale pokud se ptáte, jestli existuje někdo, kdo má právo veta, tak je to samozřejmě šéfredaktor – a to jsem já. Ale nemyslím si, že bych to příliš uplatňoval, protože redakce se dala dohromady tím způsobem, že podobně smýšlíme o literatuře, a proto tyto situace opravdu často nenastávají.

V čem se tedy shodnete, co je pro vás dobré a zajímavé?

V současné české literatuře existují básníci, jejichž kvality jsou již dostatečně prověřené a kteří nás nezávisle na osobním vkusu jen stěží zaskočí v rámci daného tématu neuspokojivým příspěvkem. Na těchto jménech, jako jsou Slíva, Hruška, Hrbáč, Fajkus, Staněk, Kasal, Malý, Trojak – asi nemá cenu dále jmenovat, protože bych určitě stejně na mnoho zapomněl – se obvykle shodneme. K neúplným souladům v názorech dochází hlavně u autorů mladších, kteří ještě nejsou zcela vyhranění. Většinou pracujeme s texty, které přijdou do redakční pošty, nějakým způsobem je hodnotíme a ne vždy souhlasně. Potom bohužel musím rozhodnout v tom smyslu, že ten text otiskneme, nebo neotiskneme. Někdy se to ne úplně všem líbí. Osobně obvykle nepodporuji, abychom tiskli autory, z jejichž stostránkového rukopisu se dá vybrat kvalitní dvoustrana, to považuji za plýtvání papírem. Situace v české poezii je natolik nepřehledná právě díky záplavě nevýrazných, vzájemně těžko odlišitelných a naneštěstí o to více publikujících autorů.

Knižní edice považujete za samostatnou aktivitu volně související s revuí, nebo si prověřujete autory tím, že jejich rukopisné texty tisknete nejprve časopisecky?

Je to tak i tak. Pokud se jedná o nové, nezavedené básníky, tak je obvykle objevíme nejdřív pro časopis a následně – pokud se ukáže, že mají rukopisů dostatek na to, aby se dala sestavit sbírka – vydáme sbírku. To se ale nestává často. Je to případ Stínohradu Ondřeje Hanuse, ze kterého máme všichni obrovskou radost. Ondřej Hanus je ročník 1987 a je naprostým zjevením. Jsem přesvědčen, že za tuto knihu určitě dostane nějakou cenu, doufám minimálně v Literu za objev roku nebo snad i Cenu Jiřího Ortena. Jinak probíhá rozhodování o vydání knih asi tím způsobem, že se rukopisy rozešlou e-mailem všem členům občanského sdružení a ti mají možnost se vyjádřit. Na základě shody se potom rozhodneme, jaké tituly se vydají. Samozřejmě o tom rozhoduje také množství financí, které máme k dispozici, protože ty jsou omezené.

Co všechno jste v poslední době knižně vydali?

Byla to sbírka Vladimíra Šrámka Řeč chce syna, sbírka Ondřeje Hanuse Stínohrad, o které jsem mluvil, a sbírka Milana Šedivého Výběh slov. Kromě toho jako bonusový titul vyšla ve formě leporela dlouhá básnická skladba Víta Slívy Koloběžka, ilustrovaná Miloslavem „Sonnym“ Halasem. Titulem právě přivezeným z tiskárny je naše historicky první próza: kniha Martina Fibigera Anděl odešel.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská