Autorka pochází z Rakovnicka a kořeny jejího rodu sahají na Křivoklátsko a Slánsko. Do nedalekého kraje tajemných menhirů a keltských památek umístila děj své nejnovější knižní řady rozplánované do osmi dílů, Rafaelovy školy. Cyklus vypráví o dívce, která je napůl člověk a napůl vílí princezna – po neznámé mamince. Tu musí najít, odhalit zlou kletbu, která se táhne tisíce let nad jejím rodem, a pak zachrání svou velkou lásku. Blog, který autorka k této knižní řadě založila, zvítězil v hlasování o literární blog roku 2012.

Určitě je náročné skloubit psaní, každodenní práci s dětmi, přípravy do školy a k tomu rodinu. Píšete pravidelně, nebo nárazově, třeba o víkendech a prázdninách?

Na psaní mám opravdu málo času, proto jsem si vyvinula takový svůj systém. Jedná se o to, že když k psaní usednu, když si v tom každodenním shonu najdu chvilku času na tvorbu, nemohu zírat do monitoru a čekat na múzu. Jednotlivé scény rozvíjím předtím, například při chůzi do práce, při čekání ve frontách u pokladny, při úklidu. Z toho je jasné, jak moc se těším i na sebekratší prázdniny. Během nich mohu tvořit téměř jako „profesionální autor“: mohu si dovolit luxus psaní dopoledne.

Jak se vám nejlépe vymýšlejí nové příběhy a zápletky? Kdy vás toho nejvíc napadne?

Příběhy, které píšu, ke mně při přicházejí naprosto nečekaně, nedají se naplánovat. Základní zápletka každé knihy se mi zatím zjevila v mysli hotová se závěrečnou scénou. A teprve při psaní se přede mnou vynořily také zápletky vedlejší. Takový příběh je vlastně nejen pro čtenáře, nýbrž i pro mě objevnou cestou.

Tomáš a Anna z Nemetonburku zažívají fantastická dobrodružství, přesto řeší i obyčejné věci jako jejich vrstevníci. Např. těžký úkol z matematiky nebo učitelkou zabavené psaníčko. Čerpáte inspiraci přímo ve škole, u vašich žáků? Třeba i v tom, jaké výrazy děti dneska používají, co řeší?

Pokud píšu scény ze školního prostředí, což se mi stalo na začátku Nemetonburku a také se mi děje v Rafaelově škole, tak opravdu čerpám přímo u nás ve škole. Některé situace by prostě spisovatel nevymyslel, život píše neuvěřitelné scény. Některé rozhovory, které se vyvinou při vyučování, jsou tak cenné pro oživení knihy, že si je musím pro jistotu ihned zapsat nebo aspoň načrtnout. Jinak bych možná odpoledne nedala pointu toho určitého dialogu dohromady. A to by byla škoda.

Jediná věc, jíž se vyhýbám, je používání slov, která jsou u mládeže právě v oblibě. Za léta ve školství jsem si všimla, jaký mají tyto výrazy jepičí život. Když se použijí do knihy, výraz za dva tři roky zmizí z řeči -náctiletých a z knihy se stává archeologická vykopávka.

Jaké knížky jste četla vy sama jako dítě?

Jsem čtenář–knihomol, takže jsem od dětství četla knihy všeho druhu. Čím byla kniha objemnější, tím jsem ji četla s větší chutí. Jako dítě jsem přečetla snad všechno, co měli v knihovně. Nejen takovou tu běžnou produkci pro děti, ale především verneovky a mayovky. Doma jsme měli knihovničku napěchovanou detektivkami, protože moje maminka je jejich milovnicí. Pamatuju si, jak jsem ve třetí třídě pod lavicí četla Psa Baskervilského. Na druhém stupni jsem kromě dívčí literatury přidala do své četby sci-fi. Ale knihou, která mě uchvátila, jsou Staré pověsti české. Ty jsem poprvé otevřela v první třídě a ani bych nedokázala spočítat, kolikrát jsem je už celé přečetla. Při svém psaní z nich podstatně čerpám, bez nich by nevznikly Růže a krokvice, Kronika Velké Moravy (vychází v dubnu 2013) a právě rozpracovaný Kaziin příběh.

Ve vašich knihách se často objevují duchovní motivy, jako jsou aury, víly, léčivé kameny, dobří a zlí duchové apod. Věříte na věci „mezi nebem a zemí“, na energii, kterou vysíláme, a třeba na anděla strážného?

William Shakespeare píše ve hře Bouře, že jsme ze stejné látky, z níž se spřádají sny, a život je jen ostrůvek obklopený spánkem. Krásně obrazně řečeno, že svými pěti smysly nedokážeme zachytit celý svět. Že vnímání toho neviditelného kolem nás je obtížné, protože se nám z našeho hmotného ostrůvku špatně nahlíží do okolí mezi nebem a zemí. S tímhle tématem si pohrávám v knihách, nejvíce zatím v Rafaelově škole, která zprostředkovává čtenářům pojetí keltského Zásvětí. Samozřejmě kdybych o té energii, o aurách, léčivých kamenech a dalších věcech mezi nebem a zemí sama nic nevěděla, nepsala bych o nich.

Využíváte nějak při konstrukci románů své znalosti matematiky?

Přímo matematiku ne. Předmět, který jsem vystudovala, nemá na mé psaní vliv. Dějová linie románu mě napadne v jednom okamžiku, vlastně ji nesestavuji. Pouze k ní dotvářím detaily. Psala bych stejně, i kdybych vystudovala jen anglický jazyk a geografii. Držím se však pravidla, že vše v životě má nějakou příčinu a následek, tudíž i v románech to dodržuji.

Znáte nějakého jiného spisovatele–matematika?

Přímo matematikem byl autor Alenky v říši divů Lewis Carroll. Nebo mohu vzpomenout Umberta Eca, který se zabývá sémiotikou, vědní disciplínou, která je na logice také založena.

Proč jste sáhla k propagaci svých knih psaním blogu a k psaní „v přímém přenosu“?

Když jsem nabízela různým nakladatelům Rafaelovu školu, odpovídali mi, že právě „letí“ upíři a vlkodlaci, a já si přijdu s elementárními bytostmi, s ekologií a romantikou… O takovou knihu neměli zájem. Tak jsem si řekla, že jim dokážu, že o knihu zájem bude, a prostě jsem začala psát blog. Nakonec se našlo nakladatelství, které jsem předtím neoslovila, a Rafaelova škola mohla vyjít.

Ve svých knihách volně pracujete s reálnými motivy naší historie. Snažíte se tím vychovávat, „budit“?

Patříme sice do Evropy, ale naší vlastí je Česká republika. A jako Francouz nedá dopustit na Francii, Angličan na Británii atd., tak se samozřejmě ani Čech nemůže vzdát svého národa, země, jazyka a naší historie. Když mě napadne námět na knihu, nekalkuluju s tím, zda je téma dost vlastenecké, nýbrž jdu vyprávět a psát příběh tady od nás z naší země, který prostě toužím ostatním tady u nás předat.

Myslím, že není na škodu, když jsou historické motivy zpracovávány znovu a znovu. Lidé často nechtějí číst starší věci, proto je řešením předložit jim dávné historické události naší země a nádherné mýty a pověsti v novém „obalu“.

Rozhovor připravila Jana Lutišanová

O autorce

Renata Štulcová, autorka ceněné Růže a krokvice, jakési „Šifry krále Karla IV.“ (White Raven Award 2010, Cena knihovníků SKIP, Cena Noci s Andersenem a Cena knihovníků na Polabském knižním veletrhu), pro ruské čtenáře napsala interaktivní knihu Strážci sedmi divů světa, která v češtině dosud nevyšla. „Na český trh je moc nákladná,“ tvrdí autorka, která v současnosti pracuje na historicko-mytologickém románu, thrilleru pro dospělé nazvaném Kaziin příběh. Podle spisovatelky jsou takové typy knih aktuálně velmi žádané ve Velké Británii. Na internetu se ještě dá najít blog k její starší trilogii Nemetonburk (tomas.loukosky.sweb.cz).

Renata Štulcová vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a poté anglický jazyk a literaturu na Univerzitě Karlově v Praze. Žije v Litoměřicích, kde působí jako učitelka na základní škole.