„Rád bych překládal i knížky, které se čtou jedním dechem,“

Co vás přivedlo ke studiu češtiny a překládání české literatury?

Život se často skládá z náhod a i češtinu jsem začal studovat náhodou: na lyceu jsem si měl vybrat druhý jazyk, a kvůli tomu, že jsem měl dvojku z angličtiny jako hlavního cizího jazyka, nemohl jsem si vybrat prestižnější jazyk, třeba němčinu nebo francouzštinu. Takže na mě zbyly „méně prestižní“ jazyky, mezi nimi i čeština. Začal jsem ji studovat a po pár měsících, bylo to roku 1993, k nám na hodinu přišla aspirantka trochu povyprávět o české literatuře. A řekla něco, co mě hodně zaujalo, a sice že většina nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století žila a vydávala v exilu, nebo v samizdatu. Oficiálně toho samozřejmě vycházelo dost, ale ti autoři a jejich díla nebyly natolik součástí dějin české literatury, jak se vyučovaly po sametové revoluci. V Bělorusku to máme úplně jinak: ani exilová literatura není tak silná, ani samizdat.

Jak to v současnosti vypadá s běloruskou bohemistikou?

Bohemistika vznikla jako obor na univerzitě v roce 1996. Od té doby se noví studenti přijímají zhruba jednou za čtyři roky, nějakých deset až patnáct.

Učí se jenom v hlavním městě Běloruska?

Ano, jenom v Minsku na Filologické fakultě a studenti můžou studovat jazyk i literaturu, přičemž specializaci si vybírají až ve třetím ročníku. Vedle toho můžou studovat jenom český jazyk jako dodatek ke svému hlavnímu oboru, na tento dodatečný obor se přijímají studenti více méně každé dva roky.

Je v Bělorusku dostatek vyučujících bohemistů?

Je tam několik profesorů češtiny a jedna profesorka, která učí českou literaturu, ta ale bohužel nemluví moc česky, takže českou literaturu běloruští studenti studují rusky nebo bělorusky.

V Minsku tuším nikdy nepůsobil žádný lektor z České republiky, což je běžná praxe na různých katedrách bohemistiky ve světě.

Když na rusistiku nebo zřídka i na bělorusistiku přijedou studenti z České republiky, vedení katedry se s nimi někdy domluví, že budou učit konverzaci. Jeden semestr u nás takto byla třeba i Petra Hůlová, na podzim 2006, ale ta přednášela zájemcům o moderní české literatuře.

Víte o někom, kdo překládal do běloruštiny českou literaturu před překladateli vaší generace?

Něco málo se samozřejmě překládalo i za sovětské doby. Chvedar Žyčka nebo Sjarhej Paniznik překládali poezii. Mažejka přeložil Haškova Švejka. S rozpadem Sovětského svazu přestala existovat společenská objednávka na tyto překlady, a ty se staly doménou různých nadšenců. K těm patřila především Iryna Šablouskaja, mimochodem první doktorka věd v oboru literatury, která tuto vědeckou hodnost získala v nezávislém Bělorusku. Za Sovětského svazu se totiž člověk mohl doktorem věd stát jedině v Moskvě. Ona v polovině devadesátých let připravovala překlady pro časopisy Krynica a Polymja, knižně vydala jen jeden překlad, dětskou knížku Stanislava Rudolfa. V roce 1993 vyšel v Minsku její ruský překlad Havlovy Moci bezmocných.

Vy sám jste připravil celou řadu mladých běloruských překladatelů z češtiny.

Knih, které bych rád přeložil do běloruštiny, je tolik, že sám je nestihnu přeložit, ani kdybych žil 200 let. Proto často vytipuju nějaký text a někomu ze svých studentů, tedy spíše bývalých studentů, nabídnu, ať to zkusí udělat on. Nešetřím si překlady pro sebe, dávám různé texty přeložit jiným, a vzniklé překlady pak zpravidla rediguju. Pořádal jsem i řadu překladatelských soutěží.

Ale jsou i překladatelé mimo tento okruh jako Max Ščur, který žije v Praze. Sedí doma a pořád něco překládá. Není mu samozřejmě jedno, jestli to vyjde, nebo nevyjde, ale nedělá si z toho velkou hlavu a případně to dá na internet. Překládá, co se mu líbí. A protože má trošičku undergroundové a surrealistické sklony, přeložil už dost poezie i prozaických věcí z této oblasti. Například celou řadu textů Bondyho a Ladislava Klímy.

Můžete říct něco k tomu, proč jste opustil Běloruskou státní univerzitu, kde jste učil? Šlo především o politické důvody?

Po volbách, 19. prosince 2010, se konaly pouliční protesty. Ty byly brutálně potlačeny a bylo na nich zadrženo i několik našich studentek, které pak dostaly po deseti nebo patnácti dnech vězení. U nás na fakultě jsme na podporu jejich, ale i dalších obětí represí založili s několika studenty iniciativu. Do vězení se dostalo převážně na kratší dobu asi sedm set lidí. Bylo potřeba platit peněžní pokuty, nosit jim balíky a podobně. Protože jsem byl učitelem a měl tak dobré kontakty se studenty, stal jsem se jakýmsi koordinátorem. Naše činnost byla opravdu velmi viditelná, třeba jenom na pokuty a pomoc zraněným jsme vybrali v přepočtu asi 2 000 eur.

Takže jste pracovali veřejně, měli jste třeba oznámení na nástěnkách?

Na fakultě ne. Informace jsme šířili po internetu nebo z úst do úst. Hned 20. prosince ráno jsem byl ve škole, bylo zrovna zkouškové období, a těm skupinkám studentů, které jsem potkal, jsem říkal: „Víte, co se včera stalo? Dneska jsou soudy se studenty, běžte je podpořit, aspoň morálně.“ Tak se šířily informace. Dopadlo to tak, že si vedoucí katedry, na níž jsem pracoval, zavolali na KGB. Přišla velmi rozrušená a říkala, že si mám vybrat: buď budu učit, nebo se angažovat. Přemýšlel jsem o tom asi den. Řekl jsem si, že je přece jen důležitější zachovat se svědomitě a odešel z katedry. Nebylo moc příjemné vidět, jak politika ovlivnila i lidi, kterých jsem si do té doby vážil.

Co děláte teď?

Po odchodu z fakulty jsem byl na volné noze, trochu jsem doučoval soukromě, překládal, redigoval, vydal pár čísel časopisu Arche, poslední bylo balkánské. O Balkán se teď zajímám hodně, jako překladatel bych chtěl vyjít za hranice české a slovenské literatury a kultury. Zajímám se i o dění ve střední Evropě vůbec.

V dubnu jsem po osmi měsících získal povolení k pobytu v České republice na základě sloučení rodin; manželka má v Čechách trvalý pobyt. A tak teď se už můžu porozhlédnout i po nějaké práci zde. Vypadá to, že od podzimu budu mít pár kursů na slavistice v Brně a v Praze.

V Bělorusku nikdo nevydá českou knížku bez grantu

Kteří čeští spisovatelé jsou v Bělorusku nejznámější?

V Bělorusku jsou dva státní jazyky a lidé mají tudíž mnohem lepší přístup k ruskojazyčné literatuře, v níž je i nabídka české literatury bohatší. A Hašek nebo Čapek jsou populární ještě ze třicátých nebo čtyřicátých let. Z těch modernějších, zase především v ruštině, je známý Kundera, méně už Hrabal. Ti, kteří sledují běloruskojazyčnou knižní produkci, si vzpomenou na autory z naší edice Češskaja kalekcyja: Bajaju, Andronikovu, Rudiše, Topola.

Dá se říct, že by znalost některého z nich patřila k obecnému kulturnímu povědomí?

Vzpomínám si, jak jsem asi před pěti lety jel maršrutkou (soukromý mikrobus, doplňující v zemích bývalého SSSR ostatní prostředky MHD – pozn. M. T.), kde bylo puštěné rádio s nějakou soutěží. A padla literární otázka: „Kdo je autorem Švejka?“ Několik lidí, kteří postupně zavolali, to nevědělo, což mě překvapilo. Myslel jsem si, že někteří čeští klasici, třeba Čapek nebo Hašek, jsou známí na celém území bývalého Sovětského svazu. Tedy postavu Švejka lidé znají, ale autora už ne tolik.

Paradoxně se stal dost známým „jakoby český“ spisovatel Jiří Grošek, je to asi pět let. Především v Rusku, ale jeho knihy, vydané rusky, měly ohlas i v Bělorusku. V medailoncích stálo, že je to jeden z nejlepších vašich spisovatelů a režisér, který získal ceny na mezinárodních filmových festivalech a tak dále. V Rusku vydali dva nebo tři jeho romány, údajně překlady, ale pak se zjistilo, že to sepsal nějaký literární nádeník. Je to vlastně taková mystifikace, marketingový tah. Groškovi, jehož jméno vzniklo myslím tak, že někdo spojil jména Hrabal a Hašek, vymysleli biografii, rozjeli velmi chytrou kampaň a on začal být opravdu dost známý.

Vy jste jeho knížky četl, mají nějakou literární hodnotu?

Nevím, je to myslím spíš masová literatura. Je hned vidět, že to nemůže být překlad z češtiny – jsou tam strašné chyby v českých reáliích. Vyprávěl jsem o Groškovi kamarádovi z časopisu Host, a oni pak o tom autorovi i napsali, vyšel o něm článek a ukázka z jeho románu (Host 7/2007 – pozn. M. T.).

Pokračuje ještě vámi započatá edice Češskaja kalekcyja?

Ano. Důvodem, proč vyšly zatím jen čtyři knížky a na několik let pak nastala přestávka, je to, že jsem měl na starosti všechno sám a nestíhal to. Já jsem spíš na tvůrčí práci, překlad, redigování – a administrativní věci, tj. sepisování žádostí o granty a podobně, mě jednak nebavily a jednak jsem na ně neměl čas. Teď to vypadá, že Lohvinav, nakladatelství, kde tahle ediční řada začala vycházet, na to bude mít jiného člověka.

Hlavní je sepsat žádost a získat grant. Bez toho knížku v běloruštině vydat nejde. Když budeme tenhle základ mít, můžeme vydávat. Překladatelů je poměrně dost, stačilo by to na to, abychom mohli vydávat pár titulů ročně a k tomu ještě několik menších časopiseckých publikací. Pro malý běloruský knižní trh by to myslím bylo tak akorát. V nejbližší době, během měsíce nebo dvou, vyjde v mém překladu Havel. Pak tu jsou knížky, které už máme přeložené, ale zatím nejsou připravené k vydání. To je třeba Bondy: Max Ščur přeložil jeho asi pětisetstránkový výbor. Potom má vyjít knížka, obsahující dva romány od dvou autorů: Hrdého Budžese od Ireny Douskové v překladu Veraniky Bialkovich a Báječná léta pod psa od Michala Viewegha v mém překladu. Nakonec Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala v překladu Maryji Martysevič. Na tyto knihy jsme už získali peníze a vyjdou letos.

Jak se vám překládal Havel?

Je to můj starý dluh, dělám na tom už pět let. Zjistil jsem, že to jsou velmi důležité texty. Považuju Havla v jistém smyslu za génia: když jsem četl a překládal Moc bezmocných, Dopis Gustávu Husákovi a další eseje, viděl jsem v tom, jak popisoval Československo a jak předvídal budoucí vývoj, naprosto přesně dnešní běloruské reálie. Ale Havlův jazyk je hodně složitý. Po určité době jsem pochopil, že jako esejista není zrovna můj šálek čaje. Proto jsem se musel do překladu často nutit a proto mi to trvalo tak dlouho. Už to mám ale konečně hotové, v těchto dnech se dokončuje sazba a během měsíce by knížka měla vyjít.

Přeložil jsem také jeho jednoaktovku Protest a musím říct, že jazyk, kterým jsou psány Havlovy hry, a jazyk, kterým jsou psány jeho eseje – to je, jako by psali dva různí autoři. Jak snadno se mi překládala jeho dramatická tvorba, tak obtížně se mi překládaly eseje.

Do běloruštiny jste alespoň fragmentárně překládal jak novodobou českou klasiku – Hrabala, Kunderu, zmíněného Havla –, tak autory mladé generace: Báru Gregorovou nebo Petru Dvořákovou. Jak objevujete nové tváře?

Už řadu let sleduji pravidelně vaše literární dění alespoň na internetu, ostatně dokud jsem byl v Bělorusku, neměl jsem jinou možnost. Když jsem pobýval v České republice, seznámil jsem se na různých akcích nebo také přes známé z nakladatelských a literárních kruhů s řadou autorů i osobně, takže se mi začaly dostávat do rukou jejich knížky. Nebo mi třeba radili, koho si mám přečíst. Snažím se číst opravdu hodně a sleduji, co se kde děje. S Bárou Gregorovou se znám už několik let, s Petrou Hůlovou a Jáchymem Topolem ještě déle. Když se s někým znáte osobně, spíš si od něj něco přečtete.

Kterého českého autora jste ještě nepřekládal a chtěl byste?

Překládal jsem hodně autorů, ale třeba jenom jedinou povídku nebo krátký úryvek, a od některých bych chtěl přeložit aspoň nějaký román. Dejme tomu od Škvoreckého nebo Kratochvila. Vůbec jsem zatím nepřekládal Karla Čapka, což se chystám napravit

Který další český autor by podle vás mohl zaujmout běloruské čtenáře?

Do běloruštiny by se myslím vyplatilo překládat některé knihy pohybující se na pomezí vážné a masové literatury, třeba tituly Josefa Formánka. Možná to není úplně intelektuální próza, ale rozhodně je velmi zajímavá a čte se, jak se říká, jedním dechem. Rád bych překládal i takové knížky.

No a pak básníci. Ty překládám především pro sebe, ale myslím si, že někteří by mohli zaujmout i širší čtenářskou obec. Měl jsem úspěch třeba s překlady Václava Hraběte – mnoho lidí mi říkalo, že tenhle autor, jehož překlady jsem v běloruštině publikoval, byl pro ně velkým objevem.

Prodává se u vás překladových titulů tolik, aby na tom nakladatelé alespoň netratili?

V Bělorusku nikdo nevydá knížku, mluvím teď konkrétně o českých knížkách, bez podpory nějakého grantu. A jakékoli překlady se tu vydávají v počtu pěti set výtisků a prodávají se několik let. Až teď se třeba rozprodal Zvuk slunečních hodin Hany Andronikovy, který vyšel v roce 2005.

Kdo může vydání knížky podpořit?

Ministerstvo kultury České republiky, pár evropských fondů, ale pro Bělorusko je jich jen omezené množství: nejsme členem Evropské unie, proto nemůžeme žádat o její granty. V Amsterdamu existuje CEEBP (The Fund for Central and East European Book Projects), fond, který dává granty na program East Translates East. Dá se žádat i o grant Visegradského fondu.

Běloruská státní nakladatelství překlady nejspíš moc nevydávají a běloruské ministerstvo kultury takové aktivity asi finančně nepodporuje?

Do začátku devadesátých let, za Sovětského svazu, soukromá nakladatelství vůbec neexistovala. Všechno vycházelo v těch státních a vydávat knihy z jiných socialistických zemí bylo jejich úkolem. Všechny záležitosti včetně těch s autorskými právy se řešily na úrovni Svazu spisovatelů. Poté, co přestal existovat Sovětský svaz a sovětský blok, se vydávání knížek i překladů komercionalizovalo a starost o autorská práva přešla na konkrétní agentury. Státní nakladatelství se nepřeorientovala a nenaučila se s těmito věcmi pracovat. Proto se do vydávání překladů zpravidla nepouštějí. Jsou samozřejmě i výjimky. Vzpomínám si, jak největší státní nakladatelství, Mastackaja Litaratura, vydalo na konci devadesátých let Stanisława Lema a byl z toho velký skandál, protože šlo de facto o pirátské vydání…

Rozhovor připravil Miroslav Tomek

O bohemistovi

Sjarhej Smatryčenka (Сяргей Сматрычэнка) se narodil r. 1977 v běloruském Vitebsku. Slavista, překladatel. Do běloruštiny přeložil díla např. Václava Havla, Josefa a Jáchyma Topolových, Bohumila Hrabala, Michala Viewegha, Miloše Urbana, Františka Halase, Václava Hraběte aj. V minském nakladatelství Lohvinav založil a řídí ediční řadu Češskaja kalekcyja (Česká sbírka). Naopak českému čtenáři zpřístupnil tvorbu běloruských spisovatelů, byl editorem a částečně překladatelem mj. Antologie běloruských povídek (Větrné Mlýny 2006) a výboru současné běloruské poezie Dvě duše (knihovnička Českého centra mezinárodního PEN-klubu, 2011). Spolupořádal několik literárních soutěží a festivalů včetně Měsíce autorského čtení 2007 s účastí 30 běloruských literátů. Pracoval ve významných běloruských médiích a ve vedení Běloruského centra Mezinárodního PEN-klubu. Deset let vyučoval češtinu a slovenštinu na Filologické fakultě Běloruské státní univerzity, než takříkajíc z politických důvodů ze školy odešel. Momentálně žije v Brně a je zatím na volné noze. E koukej@email.cz