Pro tvorbu Hany Andronikové je příznačná potřeba důkladně ohledávat ženskou identitu, a to cestou poznání rodových kořenů, pojmenování genia loci rodného prostoru, ale i skrze zachycení a pochopení schopností člověka zdolávat extrémní úkoly a situace. Autorčina výpověď je v tomto směru emocionální, ostrá vůči sobě i společnosti, jejíž je součástí a která dopustila proměnu světa v nevyzpytatelné a mnohdy kruté theatrum mundi. Přesto nelze konstatovat, že prózy Andronikové trpí pocitem životního defétismu. Naopak, autorka glorifikuje vnitřní síly, které její hrdinky v sobě dokáží v dané situaci zmobilizovat, a jejich schopnosti vtáhnout do svého pozitivního „silového pole“ i lidi kolem sebe. V románové prvotině Zvuk slunečních hodin retrospektivně přehlížíme modelovou mozaiku ženských osudů, jak je formovalo dvacátého století: od první republiky, na jejímž půdorysu se rozehrává milostný vztah mladé dvojice, přes reflexi traumatizující zkušenosti holocaustu a následných politických procesů v komunismu, až po katarzní revoluční proměnu v roce 1989.
Fenomén času hraje u Andronikové důležitou roli. Ovšem nikoliv čas jako prvek tematický, ale architektonický: spisovatelka komponuje román jako soustavu motivicky návratných dějových polí, jejichž střídání není pravidelné, ale přesto je propojené v narační kruh. Po otevření jedné komnaty čtenář vstupuje do dalších místností, přičemž příběhová prohlídka probíhá značně nesoustavně – stejně roztržitě jako se odvíjí lidské myšlení či vzpomínání. Pečlivá výstavba příběhu ale umožňuje čtenáři bezpečně identifikovat mizející a znovu se objevující postavy, místa a události. I proto, že Andronikova je z rodu dynamických vypravěček. Vytváří takřka filmový obraz, v němž se v rychlém sledu střídají příběhové i situační sekvence. Nezůstává však u náznaků, nedotaženosti nebo povrchnosti vypravěčského nazírání, je obrazovou maximalistkou, která se nebojí detailu.
Dokáže vystavět dramatické dialogy nebo rozklenout bohatou monologickou výpověď, v níž je obsažena životní urputnost, neštěstí, ale i krása; v jejím podání pulsují napětím i popisy míst, situací či lidského psychologického rozpoložení. Autorka má tendenci spíš ke kratším, až strohým větám, což potvrzuje knížka povídek Srdce na udici, v níž jsou zpracovaná „malá velká“ dramata soudobého člověka z pohledu vypravěčů mužských i ženských, mladých i stárnoucích. K vyprávěcím postupům Andronikové se zde přidává metoda zrcadlení: texty se vzájemně prolínají a doplňují a jednotlivé postavy si předávají vypravěčské slovo z povídky do povídky.
(ph)
Medailon je aktuální k 1. listopadu 2011
