Autoři

V roce 1991 se stal redaktorem brněnské redakce Československého rozhlasu, od roku 1992 působil v deníku Prostor, později v časopise Týden a souběžně byl redaktorem Svobodné Evropy. Od roku 1996 vedl semináře tvůrčího psaní na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Je spoluzakladatelem časopisu pro kulturu a společenské dění Zlínského kraje Zvuk a byl také u vzniku pěveckého spolku Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu. Je nositelem výroční ceny nakladatelství Mladá fronta za románový diptych Duely, byl oceněn v soutěži Evropský fejeton Brno 1993 a v roce 1994 získal Cenu Křepelek za tvůrčí podíl na publicistickém pořadu Hlasy a ohlasy z domova Radia Svobodná Evropa. Za román Zvlčení obdržel v roce 2004 cenu Magnesia Litera.

Dějiště Bajajových magických, vizuálně bohatých a dramatickým pohybem se vyznačujících próz je až na výjimky koncentrováno na valašský venkov. Autor navazuje na širokou tradici venkovských románů a novel, vinoucí se českou literaturou již od předminulého století (Stašek, Preissová, Světlá, Baar, Klostermann) a pokračující v dílech Čepových, Durychových nebo lyrika přírodních krás a dnes polozapomenutého moravského autora Jaromíra Tomečka. Bajajovo rustikální psaní jde ovšem proti poezii všednosti, jakkoli je právě ona, včetně všech každodenních pracovních úkonů a společenských rituálů, prazákladním východiskem jeho košatých, časově rozvětvených textových řečišť a meandrů. K osvětí jeho až baladicky vyznívajících próz nenáleží jen sklon archaizovat, hledat ve venkovském prostředí a koloritu úlomky harmonické a melancholické minulosti. Proniká-li k hlubinným časovým vrstvám, činí tak především kvůli tomu, aby upozornil na absenci jakýchkoli rudimentárních kořenů a mytické posvátnosti v moderním a postmoderním světě.

Vykořeněnost současného člověka, zrcadlená dávno před Kafkou, Camusem a Joycem v románech Dostojevského, Zoly nebo Flauberta, je i podle Bajajova mínění neblahým charakteristickým rysem přítomnosti. Na rozdíl např. od Vladimíra Párala, vstupujícího do literatury souběžně s Bajajou, u něhož je pozornost věnována především setrvačnému koloběhu vyprázdněných, často i nesmyslných postulátů všednosti, osvěžované jen sexuálními povyraženími, zakládá Bajaja svůj příběh a charakteristiku hrdinů spíš na rodinných vazbách a dědičných poutech, na torzech spjatosti vesnického člověka s přírodou, jakkoli bylo toto spojení civilizací porušeno, což v důsledku vedlo i zemité venkovany k tomu, aby neobratně napodobovali městský životní styl. Bajajovo Valašsko, „kopaničářský“ kraj někdejších pastevců krav a ovcí, území s dřevěnými chalupami a v létě v zimě s prokřehlými loukami, pastvinami, pasekami a s temnými polopralesy, vyznívá nakonec ve spisovatelově podání jako mytické jeviště, prostor spojující žhnoucí nitro planety i lidského srdce s těmi nejvzdálenějšími hvězdami. Pak je ovšem přirozené, že na rozhraní reálného a magického, skutečného a vysněného dějiště se začínají na horizontu či vrcholu Bajajových vyprávění odehrávat věci téměř zázračné. Takový téměř felliniovský či bergmanovský efekt není v Bajajových textech samoúčelný nebo pouze dekorativní. Krouživá dějová spirála jako by právě těmito zvěčňujícími a zobecňujícími názvuky a mytickými signály kulminovala a dávala člověku usmýkanému povinnostmi a existenciální úzkostí, nakonec i samotou, chvilkový, byť prchavý pocit metafyzické závrati, která se z běžného života vytratila s tím, jak naše existence ztratila posvátný charakter a jak v ní absentuje prožitek tragičnosti a následné katarze. Rozkolísanost v čase i v prostoru, ustavičná paralelnost Bajajových ság, digrese do dávné i nedávné minulosti, soustředěné ovšem výhradně kolem osy dvacátého století (čas venkova je pomalejším, citlivějším časem než rychlý čas města), si podřizují i formální stránku Bajajova způsobu psaní. Mozaika výsledného příběhu je skládána ze zlomků jednotlivých dějových epizod, dialogů, monologů (často využívajících místního nářečí) a meditací postav, které jsou často i proti své vůli nebo nevědomky propojeny právě s přísným vesnickým zákonem a zvykem, s onou starobylostí bez rzi a patiny, která ožívá paradoxně právě v okamžicích konfrontací, kolizí a zápasů, vedených aktéry Bajajových sugestivních příběhů. Jako by i ten největší skeptik a bezvěrec měl být tímto přeludně rozvlněným pnutím dávného a přítomného času vtažen do mnohem širších a nadčasových souvislostí a vztahů, jež přetrvaly navzdory slabosti člověka, jeho dezerce z vlastního osudu i s marnými pokusy vymanit se z přírodního koloběhu.

V první Bajajově knize Mluviti stříbro se objevily v kostce všechny výše naznačené atributy jeho tvorby. Dějištěm je opět kraj kolem divoké horské řeky Bečvy, kde se odehrává z části autobiografický příběh mladého zootechnika, inženýra Honzy Háby a jeho dívky Pavly, aby se od jejich milostného setkání děj záhy rozrostl do astronomických dálek antických, bájných a prométheovských, jindy zas třeba k melancholii Proudhonova obrazu, což vzdáleně připomíná až metodu Marcela Prousta, ačkoli pro Bajaju není proces anamnéze tak zásadní jako pro autora Hledání ztraceného času. Třebaže Bajaja psal tuto prózu v normalizační době, kdy se protežovali autoři jako byl např. s jižní Moravou rádoby spjatý Jan Kozák, dokázal se už v této prvotině Bajaja vymanit z ideologického diktátu, aniž by se mu vyhýbal oklikou přes jemnou psychologizaci postav, jak bývalo zvykem, nebo přes páralovskou pitoresknost pachtících se figur a směšných postaviček. Naopak se Bajaja už tehdy pokusil ve svých postavách heroizovat právě onen venkovský mýtus a rituál.

Na sklonku totality, v roce 1988, vydal rozsáhlou románovou epopej o několika generacích valašských kopaničářů Duely, která vyšla v roce 2005 v druhém vydání, aniž by cokoli ztratila na aktuálnosti a sugestivnosti. V Duelech Bajaja svou metodu téměř filmového střihu a vizuálního kouzla zdokonalil. Prolínání a prostupnost tam i zpátky, přes most přítomnosti k dávnému životu i k průzorům do budoucího času, je podtržena i tím, že časový údaj, hodina, den, měsíc, rok stojí místo slov v záhlaví jednotlivých pasáží tohoto baladického příběhu desítek postav, kde znovu ústřední hrdina, zootechnik Lojza, stejně jako v Mluviti stříbro spadávající na magické venkovské jeviště po způsobu antického principu deus ex machina, je člověkem intelektuálním a moderním, odcizeným přírodním živlům a zákonitostem, který však jako by tváří v tvář kosmickému plynutí vesnického času měl dozrát ke svým kořenům. Vzpomínková minulost je tu zarámována do jakési hospodské scenérie, do konfrontačního pásma individuální zpovědi člověka, při níž se k takto vzpomínajícímu a rozvažujícímu hrdinovi připojuje jeho „opovědník“, Ty, alter ego či svědomí, známé už z barokních literárních skvostů, např. z díla Komenského, k němuž se Bajaja vždy hlásil jako k jednomu ze svých filozofických učitelů. Je-li prvá část knihy, První duel, rozevřena spíš k tomuto vnitřnímu dialogu hlavního hrdiny, v Druhém duelu vystupuje do popředí dědeček hrdinovy manželky Hanky, „staříček Ozéfek Opálka“, pasekářská ikona a hloubavý samorost, očitý svědek dvou válek, které zlomily civilizovaný a hektický městský svět, ale zasáhly také jako vzdálená katastrofická ozvěna do mysli Bajajových venkovanů, proměňujících se v Duelech opět v mytické archetypy. Konfrontace magických vzpomínek a vyprávěnek s naléhavou přítomností graduje v Duelech až do podoby jakýchsi stélovitých nebo palimpsestových textů, do nichž v prudkém závanu sestupuje všechna obraznost i historičnost světa: „něco se pohlo škráblo drápkem praskla větev ústa sevřená klínopisem panovník zvedá ruku z papyrové houštiny vzlétl ibis vanutí v korunách lesních velikánů římský smích a kupec rozvazuje měšec sype jantar chlebová vůně stoupá z ohnišť jerišských hunská dívka probělává nocí noří se do medvědí kožešiny germánská krasavice vysvitlo věstonické prso bučí stáda čpí ovčí rouno klenutým hřbetem Karpat putují pastevci…“

Prodlevou a nadechnutím se k dalšímu význačnému románu Zvlčení, byla knížka lyrických nebo lyrickoepických textů „na betlémskou notu“ Pastorální. Návrat k vánočnímu biblickému příběhu, včetně do textu integrovaných záblesků lidových koled a říkadel, se opět typicky bajajovským způsobem rozklenul nad věky i nad samotným betlémským dějištěm, nad událostí narození Ježíše Spasitele. Bajaja nad daným tématem vytváří paralelní mýtus nebo antimýtus tím, že do betlémského výjevu strhává i množství historických i vybájených postav, géniů, vyvrhelů a potentátů, kteří v tomto davovém dějinném srocení vytvářejí někdy až obludný kompars v podstatě přímočarého a homogenního vánočního příběhu. Ten, obdobně jako v Mluviti stříbro nebo v Duelech, ostře ční nad propastmi a rovinami všednodennosti a rozmanitosti epizodických a efemérních dějů či nad pokřiveností pocitů a reflexí těch, kteří na jeviště světa zabloudili nebo byli posláni. Jinotajný název zatím posledního Bajajova díla Zvlčení se vztahuje víc k rovině lidské, společenské než k oné Bajajovým příběhem se potulující vlčí smečce, vyhnané z vysokohorských údolí slovenských Karpat do valašských lesů a "lúk", kde se tato zlidšťující se vlčí společnost začíná z obranných důvodů štěpit na malé rodinné buňky. Taková separace od společenství do privatissima rodu je opět příznačným autorovým teorémem i mementem. Pouze samota, oddělenost od lidského chaosu, dovolují člověku přemítat o sobě, o přírodě a o věčnosti.

Ve Zvlčení Bajaja naznačuje, že by nám občas nevadilo, kdybychom ze záludného přístřeší civilizovanosti vystoupili a pokusili se vrátit do někdejší zvířecí, vlčí podoby, do animálně divokého, avšak i empatického stavu nedílnosti duše a přírody, času a boha, života a mýtu. Noční vytí vlků či jejich „zpěv“ v šeru karpatského úkrytu se Bajaja snaží postihnout elementárními slovními pojmy, připomínajícími magický hymnus, mnohoznačnou stélu nebo náhrobní nápis, klenoucí se nad realitou bytí. Zpěvu naslouchá též tlupa jelenů: „Ohromeně stojí a do slechů jí proniká cosi, co nikdy neslyšela, neboť v okolním kraji se vlci po mnoho generací nevyskytovali. Ani statný šestnácterák nedokázal – pod tlakem nevidomých předtuch – tlumočit smysl sdělení vytvářejícího pod nebesy složitou klenbu, přestože samotné libreto bylo na slova skoupé: útěk / hlad dálka slunce lidé tma / úkryt / kořist voda teď radost smír / úzkost / já pozor zloba vítr pach / vůle / trhat řeka mráz jasan mít / Bůh / krev světlo oči zákon mraky pojď / úlitba...“

(js)

Medailon je aktuální k 1. červnu 2010

E a.bajaja@tiscali.cz  

Autorská práva v zahraničí: Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz

Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji - iDnes, Jan Schneider, 7.4.2010

Paměť je tou nejsoukromější krajinou, říká Antonín Bajaja - novinky.cz, Tereza Radváková, 8.7.2010

Antonín Bajaja: Ještě jsme se nenaučili zacházet se svobodnou vůlí - Deník, Silvie Pospíšilová, 3.11.2010