V 50. a 60. letech byl opakovaně vězněn (podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček, vlastizrada apod.). V r. 1969 emigroval do USA. Publikoval v exilových nakladatelstvích (68 Publishers, Index, Konfrontace), přednášel jako vědecký pracovník na Harvardu, pro americkou armádu napsal studii o dějinách Československa; devatenáct let učil češtinu, zeměpis a dějepis zpravodajské důstojníky, agenty FBI, CIA i diplomatický personál. Po r. 1989 se vrátil do České republiky, kde v Obořišti u Příbrami 1. června 2007 zemřel.
Stylem, výběrem témat a prezentovanými názory se člen českého i amerického PEN-klubu a Konfederace politických vězňů Jan Beneš řadí do „svazu“ provokatérů a buřičů, jež těžce přijímá společenství svobodné a demokratické, natož zřízení devastované socialistickou beznázorovostí a nezásadovostí. Zároveň je Beneš spisovatelem čerpajícím inspiraci především z vlastních prožitků. Jako typ nesmlouvavý a svým způsobem konfliktní měl ostatně podnětů vždy dostatek. Benešův otec, legionář, architekt účastnící se budování hraničního opevnění, byl po roce 1948 propuštěn z Ministerstva obrany. Synovi předal vyhraněné názory o nutnosti aktivní obrany idejí, odpor k bolševismu a zřejmě i obdiv k vojenskému prostředí. Beneš se roku 1955 přihlásil do důstojnického učiliště v Ružomberoku. Tento svůj krok později vysvětloval jako plánovanou cestu k získání zbraně k boji proti režimu. Po šesti týdnech však byl ze školy propuštěn kvůli rvačce s nadřízeným. Při výkonu základní vojenské služby byl obviněn z rozkrádání a odsouzen na dvacet pět měsíců. Skutečné okolnosti aféry zachytil v románu Trojúhelník s madonou. Zkušenost z vězení, kde byl zaměstnán jako horník, se stala námětem dalšího Benešova románu, Kooperace, který vyšel pod titulem Druhý dech. Autor, smýšlením i osudem blízký hlavnímu hrdinovi, lehkomyslnému pilotu Vojdovi, definuje zkušenost literárního hrdiny i svoji osobní takto: „Ale v tom kriminále, ve styku s politickými vězni, jsem dozrál. Naplno jsem si uvědomil, že ten režim nelze jenom snášet, ale je nutno proti němu aktivně vystoupit. Či mu přinejmenším permanentně vzdorovat. To byly moje univerzity.“ Politickým vězněm se Beneš stal na sklonku šedesátých let minulého století. Byl odsouzen za posílání článků do Tigridova Svědectví – na pět let. Těsně před svým dalším zatčením emigroval do USA. V Československu bylo tehdy zakázáno pět jeho knih připravovaných k vydání. Jan Beneš je zručný vypravěč. V jednotlivých povídkách i románech dokáže udržet napětí nejen vystavěním očividných protipólů charakterů a názorů postav, ale také vedením děje po hranici mezi uvěřitelným příběhem a fabulační nadsázkou. Má sklon ke strohé dokumentárnosti i k vtipnému tónování absurdních situací. V závěru Druhého dechu říká: „Autor už svou podstatou vypravěče nemůže nabádat k žádnému stanovisku.“ Sám si to své ovšem hájí velmi razantně a otevřeně. V jeho publicistice je znatelný přehled i vzdělání. Beneš je zpravodajce krylovsky nesmlouvavý a prostořeký, přiléhavě glosující a jazykově brilantní. Literární styl Jana Beneše je čtivý a životný, podobný tomu, jakým vládnou knihy mj. Milana Kundery a Josefa Škvoreckého. Jeho dílo „poexilové“ je, s hrdostí, ale zároveň s vyděděností emigranta, kořeněno kousavou ironií i odvahou pojmenovávat nepopulární až tabuizované problémy, jimiž bylo české prostředí, především ve druhé polovině dvacátého století, zaneseno.
(mmm)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2008
