Prozaik a básník Zbyněk Benýšek se narodil 27. června 1949 v Olomouci. Vyrostl v Prostějově, studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Potom odešel do Prahy, kde vystřídal řadu manuálních povolání. Roku 1982 emigroval do Rakouska, ve Vídni deset let redigoval exilovou uměleckou revui Paternoster. Od roku 1992 opět žije v Praze a souběžně s literární tvorbou se věnuje výtvarnému umění a knižní grafice.
Už od poloviny šedesátých let vytváří Zbyněk Benýšek, tvůrce bezprostředně spjatý z českým předlistopadovým literárním a uměleckým undergroundem a později s jeho exilovou odnoží, „nekonečný“ básnický deník, v němž systematicky uplatňuje poetiku tak zvaných básní-zápisů. Některé části tohoto deníku kolovaly v úzkém okruhu zasvěcených po roce 1969 jako samostatné cykly v samizdatu (poprvé dokonce už v roce 1970!). Valná část poetické tvorby Zbyňka Benýška však i nadále zůstává pouze v rukopise a knižně z ní byl vydán doposud pouze relativně útlý výbor s názvem Diagnóza a jiné básně. Ten zahrnuje autorovy texty vzniklé v rozmezí dvacetiletí 1977-1997; nejsou zde tedy obsaženy žádné ukázky z umělcových juvenilií a z prvních samizdatových sbírek. Jako celek však výbor poskytuje víceméně kompaktní představu o charakteru nonkonformní Benýškovy poezie: je to básnictví vytrysklé z poetiky a především z životní filosofie undergroundu. Víc však než o rozšířené efektní deklarování protestních výtvorů a o groteskní experimenty s jazykem „moci“ a jazykem „bezmoci“ usiluje autor o permanentní satirický komentář k dobovým životním postojům. Tento komentář se zpravidla vztahuje k nějakému „autentickému“ prostředí a konkrétně se projevuje ve sféře každodennosti, v sugestivních detailech nebo civilních momentkách. Právě v ironickém a sarkastickém glosování věcí veřejných a zvláště pochodů v mysli současníků spočívá svéráz autorových textů. Skrze jednotlivé výjevy v nich stanoví svou diagnózu společnosti a dějin, zůstává však u těchto diagnóz – aby kupříkladu nevhodně nemoralizoval a nechal svět jít svou cestou. Od počátku sedmdesátých let začal autor psát rovněž povídky a delší prozaické texty, které uveřejňoval – stejně jako své básnické práce – v ineditních sbornících a posléze v exilových časopisech. Jeho prózy mají podobný charakter jako básnické cykly a glosy, zdá se však, že se prozaické tvorbě Benýšek věnoval nejvíce v 80. letech, zejména po svém odchodu do exilu, zatímco po roce 1989 těžiště své literární činnosti přenesl spíše na poezii. Knižní soubor My nejsme vrazi seznamuje s několika texty zvláště z předlistopadového období, kdy tvůrce pro některá svá prozaická vyprávění zvolil přiléhavé, byť perziflující označení „novomanýristická reportáž“ a zaměřil se v prvé řadě na prožitky undergroundového bohéma a exulanta v cizokrajném světě. Jeho protagonisté společně vyznávají nonkonformní životní postoje, spočívající v negaci establishmentu všeho druhu a radikálně se vyrovnávající s psychologickými úskalími moderní civilizace. Analogický radikalismus, dlouho ztotožňovaný s postavením svobodomyslných či nezávislých umělců v Československu před 1989, však nyní v Benýškově tvorbě opět nabývá na charakteru neslitovného mementa: například v novější povídce Tma reliéfně, svou typickou „dokumentaristickou“ metodou vylíčil „jeden večer, který otřásl mnou“ v situaci, kdy se ukazuje, že „boj trvá“ a kdy nonkonformní umělci se v zemi opět dostávají na index – tentokrát kvůli svému bytostnému nesouhlasu s tzv. postkomunistickým chováním a jednáním, vyžadovaným na prahu nové „virtuální“ éry.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. listopadu 2005
