Autoři
Alexandra BERKOVÁ
Prozaička a scenáristka Alexandra Berková se narodila 2. července 1949 v Trenčíně. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a Filosofickou fakultu University Karlovy v Praze, obor čeština – výtvarná výchova.
Alexandra Berková patří k autorkám, které nepokrytě sdílejí feministický náhled na mezilidské vztahy, na společnost jako celek. Píše prózu, kterou můžeme označit jako atematickou, experimentující především s tvarem vyprávěného, často lavírující v různých jazykových rovinách a měnící pozici vypravěče, respektive jeho psychologické naladění – v rozmezí od racionální analýzy po expresívní polohu. Generátorem vyprávěného je přitom více než posbíraná látka z rozkládajícího se okolního světa samotná řeč, slovo, jeho mnohovýznamovost, zvučnost, lexikální kombinatorika. Ta strhává autorku natolik, že sebevíce tragické je obrušováno komickou, groteskní či paradoxní situací, promluvou nebo obrazem. V podtextu je patrná její záliba v intertextuálních hrách, ve střídání vyprávěcích stylů a postupů (dramatický dialog, pastiš apod.). Berková zaujala již v době normalizačních 80. let 20. století svou povídkovou prvotinou Knížka s červeným obalem. Zde naznačila svou sympatii k psaní příběhových textů, které nabývají spíše charakteru nepřeberné řady výjevů, situací, dialogů než kontinuálního nepřerývaného vyprávění. Navíc narační situaci čtenáři komplikuje prostupováním reálného a ireálného a záměnou nových vypravěčů v rámci jedné výpovědní sekvence, odvíjené často v rámci jednoho jediného souvětí. Devatenáct povídek propojuje svět narození, dětství, dospívání, dospělosti, mateřství až ke smrti hlavní dívčí hrdinky, přičemž nejde o jednu a tutéž postavu. „Jména se mění, dívenka od povídky k povídce dospívá. Sbírá zkušenosti. Zkušenosti jsou neuzavřené a nezobecněné, prostupují se, stejně jako se prostupují hlasy ve volném společenství dialogu. Každý si může povědět své, propletenost a prostupnost je totožná s otevřeností významu a účasti. Všechny prózy (…) nevydají na ucelený charakter a příběh. Jsou to úryvky, pozorování, poznámky, anekdoty, etudy, náčrty a hry, pokusy uchytit se v proudu dění a nalézt si v něm místo a nechat se unášet s sebou, ale vydobývat se z trapnosti, klamu a podrobenosti,“ napsal o knížce literární kritik Milan Suchomel. Druhou prozaickou knihou Magorie autorka vstoupila do prostoru metaforicky založených a architektonicky komplikovaně stavěných příběhů, v nichž se opět snové střídá s reálným, kdy privátní mikropříběh i tentokrát reprezentuje široký společenský obraz. V próze, která se nakonec ukáže podobenstvím nedávné praxe reálného socialismu, se ocitáme uprostřed nevýznamné, průměrné rodiny, v níž nejrevolučnějším elementem je snící otec. Jeho revoltující gesto volající po odstranění vlády blbů se odehrává pouze ve snu. V realitě, uprostřed rodinného kruhu, teprve dohlíží možné následky svého furiantství a sklouzne společně s ostatními do typické situace simulující závažné debaty o chodu společenských věcí. Pozitivnějšího náboje nabývá linie vyprávění, která přibližuje citový vznět syna Jiříka k dívce zvané Blanokřídlá, jejíž podoba nabývá i díky využití pohádkových postupů téměř stejně fikční podobu jako otcovo rebelantské gesto. Ve stejné metaforické linii se odehrává i Berkové titul Utrpení oddaného Všiváka, v němž zachycuje lidské osudy v obecnější rovině na podkladě postupu napodobujícímu rytmus Starého zákona, odkazujícímu k biblickým reáliím a nabývajícímu podoby téměř „novodobého apokryfu“ (Vladimír Macura). Všivák bloudí po světě a ohledává cesty svého bytí: „ Běhat nemá smyl, protože zvířata jsou rychlejší. Naše identita trpí rakovinou – jsme příliš nicotní a malí, (zívá) jsme ubozí, (protahuje se) ale nedělejme ze sebe oběti, můžem si za to sami… ééé… (zívá, protahuje se a škrábe se na břiše) ztratili jsme svá zrcadla, nejsme schopni sebereflexe… neumíme se definovat – éch… (oběma pěstmi si mne oči) lezeme dějinami pozpátku, zadnicí dopředu – říká se, že svět je pro všechny – prosím – ale pomocní lidé žijí jen pomocné životy – (pomalu ztrácí vědomí)…“ Knihou Temná láska Berková vyvolala vášnivě odmítavé reakce části literární kritiky a čtenářů. Svazkem se otevřeně, interpretačně jednostrunně postavila na stranu degradované ženskosti v soudobé společnosti a ženského údělu v partnerském vztahu s muži. Novela je rámována terapeutickými rozhovory ženské hrdinky s lékařkou, v níž ve zkratce nastiňuje své dosavadní osudy a hledá cestu pro své osudy příští. V první části knihy autorka traktuje zrod milostného vztahu k muži, jeho postupnou zejména citovou devalvaci, v němž nakonec nezůstává prostor pro vyjádření elementárního citu ani mezi jednotlivými příslušníky rodiny. Žena je pouze nástrojem tradovaných rodinných funkcí, citově vysávaná bytost, muž pak despotický živel programově likvidující svou manželku. V střední části hrdinka nastupuje cestu sebepoznání, sebeočisty, která probíhá v polohách překonání otcovského komplexu, vlastní trapnosti a v přiznání se k neschopnosti riskovat, odvaze měnit životní stereotypy. Poslední část knihy ovšem nepřináší vyslovenou katarzi, v níž by hrdinka nalezla cestu k nějakému jednoznačně pojmenovatelnému cíli.
(ph)
Medailon je aktuální k 1. červenci 2008
