V roce 1982 se vrátila do Prahy a pracovala jako redaktorka v časopise Tvorba a literární příloze Kmen, poté v Památníku národního písemnictví. Spolupracovala se školami pro nevidomé a počátkem 90. let 20. století se zasloužila o zrod projektu Book handicap.
Bernardinová debutovala koncem 60. let lyrickou poezií, ale pozornost čtenářů i literární kritiky na sebe strhla až dvoudílným románem pro děti Kluci, holky a Stodůlky (1. díl 1975, 2. díl 1978). Již sám titul románu odráží kolektivnost dětského hrdiny, jenž je zachycen v obecných rysech chlapeckého a dívčího univerza a situován do české vesnice 70. let 20. století. Hlavní protagonisté – sourozenecká dvojice Honza a Anička Voříškovi a jejich rodiče – zastupují sociologicky zobecnitelné typy, které odpovídají dobovým ideálům. Výseč z jejich každodenního života se odvíjí v kronikářské kompozici bez ústředního epického vrcholu. Bernardinová zaujala schopností plasticky vykreslit dětský svět a prostřednictvím personální vypravěčské situace do něj přirozeně začlenila i náhled dospělých. Román byl zapsán na Čestnou listinu IBBY. V próze o nelehkém zrodu vodáckého oddílu Děti na vodě (1989) se autorka opět vrací k venkovskému prostředí. Počátkem 90. let 20. století Bernardinová vstoupila na pole dívčí četby pentalogií o současné vesnické dívce (Blanka, obyčejná holka, 1993; Blanko, usmívej se, 1994; Blanko, představ si, 1995; Ahoj, Blanko! 1998; Blanka a Jirka, 2003). Pokusila se vytvořit breviář dívky od počátků puberty až po dospělost. Široké časové rozpětí příběhu jí umožnilo nastolit řadu témat, do té doby v literatuře pro mládež tabuizovaných: sexuální výchova, mentální handicap, náboženské vyznání, v posledních dílech k nim přibyly i pokusy o interpretaci historických událostí a současné politické situace. Bernardinová pojednává tato témata otevřeně, leč problematická jsou její východiska ideová i umělecká. V průhledných, účelově volených aranžmá podává zjednodušené instrukce a o selhání uměleckém svědčí i autorčin jazyk, který přímo mísí prostředky triviální literatury se snahou o básnický výraz. Povrchnost a tezovitost autorka překonala v románu pro děti Ahoj, bráško (2004). V něm vychází z vlastních zkušeností s prací pro handicapované a líčí obtížnou situaci rodiny, jež se musí vyrovnat s traumatizující skutečností, že jejich druhé, toužebně očekávané dítě se narodilo jako nevidomé. Autorce se zde podařilo propojit edukativnost se zážitkovostí a přesáhla hranice dětské četby. Výrazný příklon k tzv. pomocné literatuře, která se v písemnictví pro děti zaměřuje na umělecké ztvárnění závažných společenských problémů s cílem nabídnout návod k jejich řešení, je v souladu s autorčiným vlastním krédem „být užitečnou spisovatelkou“.
(mš)
Medailon je aktuální k 1. prosinci 2005
