Několikeré pobyty ve Francouzské Polynésii ovlivnily jeho beletristické dílo, které knižně vydal až po roce 2000. Vynikl též jako editor moderní duchovní literatury. Je laureátem Výroční ceny Nadace Český literární fond za rok 2009 (za knihu
Hlava žáru). Žije v Praze.
I když významný literární historik a editor Vladimír Binar psal verše a prózu už v mládí, ve větší míře se beletristické tvorbě začal věnovat až ve zralejším věku, kdy pro samizdatovou edici Rukopisy VBF Praha (v níž vycházelo za jeho spolueditorské účasti především Dílo Jakuba Demla) dokončil mj. knižní celky Playback (samizdat, 1981) a Emigrantský snář (samizdat, 1985), zatímco další prózy nebo verše z té doby byly vydány po roce 1989 buď pouze časopisecky, resp. prozatím ještě nikoli. Podobně dvacet let čekal na „řádné“ knižní vydání také vrcholný Binarův opus, tj. jeho vzpomínkový román Playback. Tato autorova próza představuje pozoruhodný amalgám nejrůznějších postřehů, dojmů a zážitků, včetně motivů vizionářských a imaginativních, přičemž umělcovo úsilí vyslovit se k soudobému stavu světa zde vyústilo v zajímavý vypravěčský experiment: Vyprávění tu může v různých fázích a v různých kontextech nabývat odlišných, ne-li přímo protichůdných významů, modifikujících původní autorovo sdělení. Vladimír Binar sám nazývá svou vypravěčskou metodu užitou v tomto románu se zjevnou nadsázkou jako „somnambulní třeštění“, za tím se ale skrývá vytrvalé úsilí nazřít harmonickou jednotu zdánlivě neharmonického světa v kontextu časového rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let. Již zmíněné pobyty ve Francouzské Polynésii a zejména na Tahiti se v Binarově díle promítly nejvýrazněji do epistolární prózy Emigrantský snář, sestavené z autorových dopisů datovaných od října 1983 do srpna 1985. Tento soubor se dá poněkud kuriózně žánrově charakterizovat i jako „román v dopisech a na pohlednicích“, v prvé řadě však představuje nepřímé hovory k sobě (třebaže jsou určeny dalším osobám) pisatele intelektuála, Středoevropana, žijícího v „husákovském“ Československu, který ve svých dopisových, nemálo zpovědních reflexích srovnává tolik odlišné světy, eventuelně tolik nestejnorodé společnosti a kultury. Zpočátku u pisatele dominuje krásný „sen o Tahiti“, Binarův vypravěč v úloze alter ega samotného autora obdivuje harmonii a krásu krajiny natolik vzdálené od evropského kontinentu, postupně se však polopohádkový „polynéský sen“ tříští a rozpadá, vstupuje do něho každodenní realita daného exotického toposu. Především se však vytrácí počáteční idea, podle které by se v souladu s pisatelovým záměrem mohl alespoň nakrátko vytvořit nepomyslný duchovní oblouk mezi českými zeměmi a mezi polynéským Tahiti. Stojí za zmínku, že fiktivním průvodcem po tomto Binarově epistolárním dobrodružství se stává Paul Gauguin, přesněji řečeno jsme tu svědky symbolické přítomnosti tohoto umělce, který se ve stejném věku jako později český prozaik vydal na Tahiti. Slavný malíř se však nemusel potýkat s nevyhnutelnou úřední „dočasností“ svého pobytu jako v osmdesátých letech Vladimír Binar – tj. jako autentický pisatel tohoto dopisového snáře.
(vn)
Medailon je aktuální k 21. červnu 2010.
