V roce 1982 získal atestaci z klinické psychologie na Institutu dalšího vzdělávání lékařů a farmaceutů. V druhé polovině 80. let působil jako externí aspirant Psychologického ústavu ČSAV v Praze. Od roku 1991 přednášel na Katedře kulturologie FF UK.
V roce 2005 vydaná teoretická práce Imaginace, hra a komika shrnuje ve svém titulu celoživotní oblasti zájmu Vladimíra Boreckého. Tématu imaginace a rozdílným přístupům k imaginaci z humanistických a přírodovědných pozic autor věnoval knihy Imaginace a kultura (1996) a K otázkám symbolické imaginace (1998). Na hru, resp. vztah psychického ustrojení člověka, zejména dítěte, k pravidlům her, jež hraje ve svém životě, se Borecký soustředil coby klinický psycholog především v 80. letech (viz Světy hraček, 1982). V publikaci Teorie komiky (2000) pak autor jednak zkoumá historické názory na komiku, jednak rozvíjí svoji vlastní koncepci a komiku ontogeneticky člení na čtyři základní fáze: naivitu, ironii, humor a absurditu. Praxi, tedy konkrétním autorovým zkušenostem a setkáním s podobami komiky, jsou věnovány soubory textů Odvrácená tvář humoru (1996) a Zrcadlo obzvláštního (1999), v nichž Borecký zdůrazňuje svoji osudovou náklonnost především k poloze absurdity. S touto náklonností souvisí za prvé bohatá autorova činnost editorská, vytahující na světlo zapomenuté či opomíjené tvůrce, a to nejen z pole literatury, ale šířeji kultury, ba dokonce vědy (J. Hron, P. Lampl, J. Lukeš, J. Stuchlík, V. Svoboda ad.), a za druhé jeden jeho dávný zážitek: „Ke klíčovému setkání s fenoménem smíchu jsem se dostal na vojně v roce 1961. Sloužil jsem u ženistů v Komárně a tam se mně a ještě pár kamarádům zjevil bůh smíchu Tlapoun s nekonečným množstvím tlap, které kdykoliv a kamkoliv tlápnou. Jednoho dne ráno, při nástupu, představoval velitel posádky před nastoupeným plukem nového intendančního náčelníka. Když vyslovil jeho jméno: major Pišpéky, dva nebo tři z nás bezděčně zatlapali. A roztlapali jsme celý pluk. Majora Pišpékyho dokonce museli přeložit k jinému útvaru, protože se u našeho se svým jménem naprosto znemožnil. Od té doby jsme rozlišovali tři kategorie smíchu: běžný smích, tedy smích v banálních situacích, smějeme-li se například, když někdo uklouzne na slupce od banánu, potom tlapání jako takové, to už nemusí mít vnější motiv, neboť božský Tlapoun nás k sobě povolává a promlouvá skrze nás, a nakonec velké tlapání čili tlapání pro tlapání, extatický stav, kterého mohou dosáhnout jen zasvěcení Veletlapové. A skutečně se objevili i mučedníci tlapismu, kteří se utlapali k smrti…“ Vladimír Borecký zemřel 6. února 2009.
(rk)
Medailon je aktuální k 6. únoru 2009
