Autoři

V letech 1995–1997 působil v Nakladatelství Lidové noviny, později, do roku 1999, zde vedl přílohu Umění a kritika. V letech 2000–2001 pracoval jako redaktor Literárních novin. V současnosti se věnuje překladatelské a publikační činnosti. Překládá převážně ruskou poezii 20. století. V roce 1996 se podílel na překladech v antologii ruské emigrační poezie U řek babylonských. V roce 2002 spolu s Jaroslavem Kabíčkem vydal překlady básní Vladimira Nabokova v knize Ut pictura poesis. V roce 2004 vydal výbor z poezie Vladislava Chodaseviče Těžká lyra, v roce 2005 vyšly knižně jeho překlady Jurije Odarčenka (Verše do alba) a Jevgenije Rejna (Bylo, byli, byla, byl…). Ve spolupráci s lingvistou Matyášem Havrdou přebásňuje díla antických dramatiků: v roce 1998 přebásnil Sofoklovu tragédii Král Oidipús (knižně vydána v roce 1999), v roce 2002 Aischylovu trilogii Oresteia. Spolu s Vladimírem Puckem vydal v roce 2001 antologii překladů klasické korejské poezie Jasná luna v prázdných horách. Časopisecky publikoval překlady básní Zinaidy Gippiusové, Georgije Ivanova, Josifa Brodského. Kromě samostatných básnických sbírek je zastoupený v řadě antologií a sborníků. V roce 1995 obdržel Cenu Jiřího Ortena za sbírku Ochoz, v roce 2001 získal německou Cenu Huberta Burdy a jihotyrolskou Cenu Norberta C. Kasera za německý překlad sbírky Polní práce. Oceněn byl rovněž jeho překlad Aischylovy Oresteie. Žije v Černošicích u Prahy.

Petr Borkovec v rozhovoru pro desáté číslo časopisu Host (2003) charakterizuje sám sebe jako „cechovního básníka“. Redaktor se ho v zápětí ptá, zda je vyznavačem básnické řemeslnosti, artistnosti, pevně ukotvené estetiky, upřednostněné dokonce před vlastním obsahem básně, což básník obratně vyvrací, třebaže jedním dechem uznává, jak je pro jeho tvorbu důležité literární, filosofické, případně i náboženské osvětí. Borkovec je vzdělaný, intelektuálně sofistikovaný autor, poeta doctus, u něhož může být na prvý pohled sečtělost a procítěnost jeho literárních předchůdců a velkých vzorů spíš na překážku v současném hektickém básnickém provozu, dbajícím víc na okázalost a expresivnost než na kultivovaný estetismus a noblesní odstup. Od prvotiny Prostírání do tichého (1990) je Borkovec vskutku lyrikem někdy až chladně vyznívajícího odstupu, nadhledu a odtažitosti. Jeho poezie se příznačně rozprostírá v jakémsi kruhu vnitřního prostoru prostoupeného minulostí, v bytě, v pokoji, v klidném prostředí eremitské pracovny nebo básnického studia a za onou pověstnou bariérou knižních svazků, za nimiž se kdysi obdobně skrývali Rilke nebo Eliot ve své pověstné londýnské pracovně, jak o ní v memoárech podává svědectví Jiřina Hauková. Z vnitřních světů, které jsou i u Borkovce plné pohybu, těkání a přesouvání, básník občas vychází ven, vždy ale vyzbrojen nástroji niternosti, které na takových exkurzích vnějším světem nikdy neodkládá. I tento rys je poněkud archaizující a nesouvisející s chováním současných literárních bojovníků a bojovnic. I o venkovském dětství, prožitém v Louňovicích, Borkovec hovoří jako o údobí jakýchsi mezisvětů a mezistupňů nebo jako o prostoru, který metaforicky ohraničují okenní rámy nebo zárubně dveří. Rozhraní, práh, bytí na hranicích, území málo zabydlené nebo pusté, krajina, kterou je třeba kultivovat zdlouhavou, někdy i velmi lopotnou „polní prací“, jakousi rodovou či genetickou příchylností k tomu, co na konci bude nazváno domovem, jsou Borkovcovými příznačnými motivy nejen v jeho lyrice, ale i v příklonu k duchovním a spirituálním hodnotám křesťanského a antického světa. Ostatně i v rodných Louňovicích to byla fara – téměř jako v předminulém století – která orientovala mladého básníka k duchovní poezii a k autorům se silným vztahem ke křesťanské víře: k Zahradníčkovi, Reynkovi, Renčovi nebo Slavíkovi, k Vladimíru Vokolkovi… Další konstantou Borkovcovy poezie je její stabilita, zralost, daná již při básníkově vstupu do literatury. A také věrnost vlastní promyšlené poetice a zásadě, že básnický text není dílem náhodné a prchavé inspirace, ale spíš dlouhodobého cizelování a zrání, vedoucího sice k závěrečnému efektu, avšak také přinášejícího pochybnost, zda tak zvaně dokončený text je vskutku neměnný. Vnitřní napětí mezi dokončeností a neukončitelností básně vyznačuje celek Borkovcova dosavadního díla. Do jeho prvých sbírek, Prostírání do tichého a Poustevna, věštírna, loutkárna se velnul vliv nejen výše zmíněných duchovních básníků, ale také otisk poezie Holanovy a Šiktancovy. Do druhé sbírky zařazuje autor i básně o měsících, souvisejících víc než z cyklem Karla Tomana právě se Šiktancovým Českým orlojem: „Všech / řekla Marie Veselkova / Svatejch / řekla eště // Řez jelenem / je šňořen / maceškami z krepového papíru / cpán mahonem / a zvolna zapouštěn / v mém sousedství // Láme se chvoj…“ (z básně Listopad). Podobně jako Šiktanc pracuje Borkovec s ozvuky mytického a metaforicky hutného jazyka, zakotveného ve vesnických rituálech a zvycích, v čirém, i když i divokém venkovanství, plném reynkovské expresivity a básnické dřevořezebnosti, vyznívající někdy až naivně a sympaticky přímočaře. V následující knize Ochoz, vycházející po tříletém publikačním odmlčení, se Borkovec snaží částečně variovat své poetické zázemí tím, jak odstupuje od expresivity a rozdychtěnosti ranných veršů a jak nechává báseň prostoupit prozaickým živlem, jdoucím někdy i proti křehkému tělu básně. I jeho zasahuje vlna negací a pochybností, chvíle tápavosti a pocit přesycenosti uměním i přesyceného, unaveného umění, spějící k otázce, co ještě říct, odmítne-li básník formální hledačství a snahu říkat známé věci jinými slovy: „…co říct za touto zahradou, kde / stojím, / desátá, jedenáctá, dvanáctá, / očekávaje znamení / očekávaje prostě nějaké znamení; co říct, když / oblohou jen hladcí ptáci, kreslící letem / velké Deleatur?“ (z básně Deleatur). Borkovcův svět se náhle ocitá ve stadiu bez očividných radostí, kdy se v okenním průzoru ven nachází jen „výsek rynku“, okamžitě apostrofovaný jako „nucený výsek“ skutečnosti. Dřevoryt už není celý. Psí štěkot, zvířecí obdoba lidské řeči, je okřiknutý a slova jsou „zutínaná“ a „ve dví“. To je okamžik, kdy si tvořivý člověk pokládá otázku, zda by pro něho nebylo jedinou cestou uniknutí do vnitřního exilu nebo do březinovské mlčenlivosti. Mimo jiné překládá Borkovec verše velkých exulantů, vnitřních i vnějších. Rejn, Chodasevič, Odarčenko, Nabokov byli rovněž básníky vnitřního, vynuceného exilu. Proto se Borkovec únikem do vnitřního světa ani tak nebrání nátlaku jakékoliv snadno pojmenovatelné moci, ale především tlaku oné duchovní prázdnoty, která světu vládne a jež vede citlivého jedince do příbytku osamělosti, nacházejícího se „mezi oknem, stolem a postelí“. Tady skutečný i metafyzický kouř z naší existence „jde zpátky“ a dusí, všechno se do sebe zauzluje a kouše se do vlastního ocasu jako had Uroboros. „Rány, kov o kov“ jsou tu slyšet pouze z dálky a stromy na konci zahrady připomínají u Borkovce obdobně jako u Reynka jen modravé stíny přízraků. Jako by se tu z onoho dětského útulku, vlastně venkovského sirotčince, stala hermetická ulita, dutina v lodi, transponovaná a vláčená lyrickým tápáním a naléhavou prací nad střechami okolního světa. Právě až v kafkovsky vyznívající knize niternosti, jíž je sbírka Mezi oknem, stolem a postelí, se autor propracovává k samotářskému modu vivendi v současném nelyrickém světě. V následujících knihách se přece odvažuje k novým průnikům do okolního světa, který nechce přijímat pouze v pasivní roli pozorovatele, ale toho, kdo pracuje, kdo kultivuje úhory a kdo přetváří vnější i vnitřní krajinu. I v knize Polní práce najdeme báseň plnou tíživých otázek a krouživé bloudivosti. Současně jako by tu byla tkána jemná membrána mezi vnějším a vnitřním světem, domovem a cizinou, mezi vnitřkem domu a jeho okolím: „Co děláme? Zabýváme se prostorem, / mlčíme – mrtvé necháváme spát. / Řežeme stromy, ohrazujem kompost, / chycené myši vyklápíme z pastí. / Večeři nosíme si do zahrady, / do pokoje si odnášíme chvojí. / Žluté ho navracíme zahradnímu ohni, / sladký kouř se nám válí v šatnících. / Vpodvečer z okna pozorujem zeď, / mluvíme tak, že mrtvé nebudíme. / Mezi nábytkem se spolu milujeme / těly, jež nejsou opakem prostoru.“ Jestliže se až do knihy Polní práce Borkovec koncentroval na ustanovení svého vnitřního bydliště, pak v knize Needle-book, zahrnující verše z přelomu tisíciletí, dochází k určitému zlomu, jímž je téměř metafyzicky, neobarokně vnímané poutnictví světem. Borkovec váhavě, možná i zaskočeně a nepřipraveně, opouští své vnitřní stěny se zrcadly oken a ocitá se v neznámém „cestovatelském“ prostoru, který kontaktuje tím, co má po ruce a co si přivlastnil v předchozích básnických etapách. V Needle-booku převládají drobné lyrické útvary, přirovnatelné ke kresebným záznamům krajiny nebo k umění vedutistů, kteří sice mají v úmyslu zachytit panorama a zobrazit esenci daného místa, ale zároveň si uvědomují, že přes proklamovanou objektivnost to bude zas jen jejich osobní, často i hluboce intimní zpověď. Právě impresivnost, záznam přeludné prchavosti, ulpění na detailu, který ale konstituuje to, co přetrvá v paměti, se stávají dominantní metodou Borkovcovy novější tvorby. Poslední oddíl jeho knižní retrospektivy, jíž je kniha Vnitrozemí, je charakteristicky nazván Sonagram a jiné básně 2004–2005. Básník tu najednou začne komparovat svůj „vnitrozemní“ obraz skutečnosti s tím, co je za horizontem těchto vnitřních ostrovů. Tady, tváří v tvář mořské pláni a nekonečnosti, „oko zavrávorá, / proboří se a ztratí šperk.“ „Moře odstrkuje rozjedenou rybu, / tak jako by se nikdo nedíval. / V hlubokém soukromí rozebírá vlákna, / páteř se usmívá, a potom je zas věší zpátky, / jako by se nikdo nikdy nedíval. / Jako by samo sebe dávno přirovnalo / ke všemu, co nyní připomíná.“

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. červnu 2008

E borkovecpetr@gmail.com

Facebook

T 724 827 499 

 

www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=10

Rozhovor v pořadu Liberatura (Český rozhlas − Radio Wave, 6. 4. 2010)