Autoři

Čtvrtého října roku 2005 oslavil spisovatel, dramatik a filmový scénárista Adolf Branald své pětadevadesáté narozeniny: Potvrdil tak své postavení nestora mezi nestory z řad českých literátů. Už do polistopadového období vstupoval Branald jako člověk na samém prahu osmdesátky, tj. i jako tvůrce, který se umělecky zformoval v době doznívající avantgardy a tváří v tvář duchovním podnětům konce třicátých let. Tehdy také napsal a vydal své první knížky (a dramata), aby pak v následujících desetiletích pokaždé vstupoval do současnosti české literatury s nějakým výrazným uměleckým dílem, kterým zaujal a zároveň posílil své renomé obdivuhodného fabulátora i bravurního vypravěče. Přitom tenhle úspěšný prozaik obvykle zůstával při psaní věrný klasickému vypravěčství, v němž se sází na dějový příběh a na reliéfní povahokresbu, zároveň však v jeho případě šlo o díla často stylisticky i žánrově nemálo odlišná, odkazující k různým typologickým polohám a tradicím evropské i tuzemské literatury. Branald vždy stál jakoby stranou, „daleko od hlučícího davu“, v ústraní od dobových bludných kroků a kruhů literárního života, ať už za stalinismu nebo v dalších vývojových obdobích české společnosti, neuzavíral se však do tvůrčí ulity a inklinoval k aktivní filosofii života i tvorby. Také proto vždy dokázal přijít s knihou, která reagovala na dobovou situaci, byla však zpravidla o příslovečný kousek dál, víc se blížila reálné výpovědi o „životě kolem nás“ i o „životě v nás“, někdy dokonce v duchu umělecké reportáže či beletristického dokumentu. Prozaické tituly jako dilogie Severní nádraží a Lazaretní vlak, Dědeček automobil, Vizita nebo opomíjený soubor Důvod k zabití – to všechno jsou knihy, k nimž stojí za to se vracet. Jiným specifickým spisovatelovým „tvůrčím regionem“ se stala sféra lidí od divadla a svět divadelního života (s tímto prostředím jsou ostatně spjaty Branaldovy umělecké začátky): Tomuto tématu byl a je spisovatel věrný celý život a věnoval mu, a to i v letech devadesátých, dlouhou řadu knih, laděných nejčastěji vzpomínkově, tj. tak, aby se v nich co nejpřirozeněji citově prostupovaly nostalgie se sentimentem a pokora k hodnotám minulosti spontánně vstupovala do temperamentního dění přítomnosti, ať máme na mysli romány Stříbrná paruka, Skříňka s líčidly, Valčík z Lohengrina nebo povídkové soubory My od divadla, resp. My od filmu. Pro takto zobrazované peripetie času i prostoru měl Adolf Branald vždy pozoruhodný smysl a dokázal jemné vývojové nuance dávných časů vtělit i do subtilních detailů, mnohdy výrazně charakterizujících nebo aspoň přibližujících více nebo méně vzdálené epochy, zašlé a zaniklé, neobyčejně plasticky však ožívající jak v jeho paměti, tak v jeho vyprávěních. Spisovatel se své vzpomínky nebo jednotlivé paměťové pasáže cílevědomě snažil prezentovat, resp. „inscenovat“, především jako poutavé „živé obrazy“, neboť právě takhle se mu jako celoživotnímu divadelníkovi různé úseky nedávných národních dějin, zvláště kulturních, nadmíru často jevily. Klasickou beletrii zasazenou do jednolité narativní struktury přestal Adolf Branald pěstovat víceméně na rozhraní let sedmdesátých a osmdesátých – a zvláště po roce 1989 se jeho žánrovou doménou stávají dílem další vzpomínkové knihy (často z hereckého prostředí), dílem podobně memoáristicky laděné tituly vztahující se ke kulturní historii, opět zejména k divadelnímu prostředí anebo k době Branaldova mládí a jeho uměleckých začátků (ale také k časoprostoru Prahy jeho dětství a mládí). Přes svůj vysoký věk v nich však spisovatel nejednou vystupuje ze zdánlivé klauzury a vstupuje do novodobého literárního dění, a to zejména tehdy, když chce připomenout to, co bývá nebo mnohdy dál je zamlčováno, upozornit na něco či na někoho, o čem (o kom) se nemluví nebo mluví méně, než by se slušelo a patřilo. Ve svých knížkách napsaných na rozhraní druhého a třetího tisíciletí tak Branald na jedné straně chce vytěžit co nejvíce ze své nepřeberné kulturní paměti, na druhé straně chce jejím prostřednictvím jako by rekonstruovat „živý obraz“ kulturní minulosti, na jejíž podobě se také on podílel nejenom jako „tichý společník“, ale i jako umělec s velkým smyslem pro epickou, dramatickou tvářnost života.

(vn)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2006