Autoři

V 70. letech pracovala jako topička, uklízečka, skladnice a archivářka v Úřadu pro patenty a vynálezy. Spolupracovala s FS Barrandov (filmový scénář Dvě ženy v jezeře) a Čs. rozhlasem (adaptace a dramatizace literárních děl), po roce 1989 působila mj. jako redaktorka nakladatelství Český spisovatel. Pražská Viola uvedla její básnickou skladbu Netopýr v podkroví (1985–1986), scénickou úpravu Sebranců (s F. Hrdličkou) uvedlo Divadlo Na zábradlí (2007–2008). František Hrdlička se narodil 7. ledna 1937 v Litoměřicích, nedokončil studia na LF UK v Praze, později absolvoval dramaturgii na pražské DAMU. Pracoval jako vychovatel v dětských domovech a technický redaktor v Úřadu pro patenty a vynálezy. Jako dramaturg a asistent režie působil v Divadle S. K. Neumanna, Divadle E. F. Buriana, Divadle Na zábradlí, v Čs. rozhlasu a ve Viole. V letech 1969–1972 založil a spolu s Milošem Horanským vedl Bílé divadlo. Od roku 1973 je v invalidním důchodu. Od roku 1996 působí jako vysokoškolský pedagog na několika vyšších i vysokých školách v Praze. Se Z. Bratršovskou přeložil práce I. Bachmannové, W. Schiffera, I. Weberové a H. Brooksové, s L. Hustolesovou M. Gorkého a A. N. Ostrovského.

Fenomén literárního spoluautorství, rozvíjející se v české i světové literatuře od epochy romantismu, by stál za obšírnou literárněvědnou studii. Jmenováni by v ní měli být též Zdena Bratršovská s Františkem Hrdličkou, ačkoli průběžně vznikaly a vznikají i jejich texty samostatné. Oba autory od juvenilních let lákalo divadlo a právě na půdě neoficiálního Bílého divadla se seznámili. Tato ve své době ojedinělá komunita, vzdáleně připomínající přísnou a heretickou sektu, zásadním způsobem ovlivnila jejich poetiku, a to jak v básnických textech, které Bratršovská publikovala knižně od roku 1983, tak v dílech prozaických nebo dramatických, tvořených oběma autory. Panoramatickým ohlédnutím za touto podzemní divadelní aktivitou, inspirovanou Jungem i Artaudem, inscenačními postupy Grotowského, Brooka, Kantora či amerického Living Theatre, je knižní dokument Zpráva o Bílém divadle, z něhož je rovněž zřejmé krédo autorů: objevit nejskrytější pohnutky každého člověka, učinit je sdělnými a nesloužit nikdy žádné ideologii. Bílé divadlo, až na drobné výjimky, nehrálo pro veřejnost. Hrálo se v něm spíš dovnitř. Byl to svého druhu antropologický výzkum, jenž měl skrze myticky příběhovou iluzi a divadelní souhru odkrýt všelidské zdroje kreativity, čili de facto podle Junga kolektivního nevědomí. Bratršovské a Hrdličkovo divadelní úsilí i jejich literární dílo tak nabízí významnou duchovní alternativu, která vzdorovala a vzdoruje jak normalizační společnosti, trpící nudou a prázdnotou, tak společnosti současné, postavené na zisku a vypjatém individualismu. K literární spolupráci se oba autoři rozhodli poté, co normalizační tlak znemožnil další činnost Bílého divadla. Prvním společným dílem byli Sebranci z let 1974–75, román o mladistvé vzpouře, který ve stylizované podobě zrcadlí některé zkušenosti z předchozího experimentu. Škála setkávání a rozchodů, souhlasů a rezignací, odvážných i utajovaných fascinací, pozitivních i negativních postojů poskládala v této próze mozaiku vnitřních monologů; názorově rozvíjí nit camusovského existencialismu. Optikou časovosti i nadčasovosti, což je další typický rys jejich tvorby, můžeme číst rovněž básně Z. Bratršovské, počínaje verši z prvotiny Džbán bez ucha až k lyrickoepickému příběhu, skoro holanovskému „trialogu“ Netopýr v podkroví. V knižním debutu přirovnává básnířka svůj dosavadní život k zašlému džbánu, „co přišel cestou o ucho“: za perspektivou milostných střetů a mikropříběhů o prchavých láskách můžeme vytušit trhlinu, kterou prosvítá vesmír úzkosti a obav z nenaplněného citu, pronásledující moderního člověka na každém kroku. Vše je tu zamaskováno pod jakousi villonovskou hru nebo do ironie prokletých básníků, vyvrženců mimo hlavní jeviště. Čtenáře těchto veršů zaujme nepředstíraná otevřenost, necenzurovanost, ale také zranitelná, možná i zraněná křehkost („Mockrát jsem začínala / nanovo. Stála jsem u pásu / i prala. Vždy mne zajímala / spíš gesta – ptáci v zimě –, / než argumenty,“ čteme v úvodní básni Džbánu bez ucha) či naléhavá, skoro živočišná úzkost, jež jako spodní tón proniká i do mnoha jiných veršů („snad se v tom zlatovlasém parnu rozpomenu, / snad nejsem bezdomek a snad jsem lezla z klína / s týmž křikem jako jiní pro svou první plenu…“). Narozdíl od Džbánu bez ucha, ve kterém se autorka představila jako enfant terible stojatých normalizačních vod, přinesla její druhá sbírka Městské šance poezii víc parnasistní a mélickou. Razantní gesta, o nichž mluví v debutu, se náhle zklidňují a uhlazují, kryptogram a alegorie se zde střídají s tendencí k poetice všednosti, která je v její tvorbě nesporným reziduem 60. let v české poezii. Živelnost je usměrněna v civilismus, v běh po městských perifériích a hradbách, zarostlých travinami a pokušeními. Láska se tu mění v jakési divadlo pro dvě osoby, které touží být jedinou bytostí, ale zároveň se pořád v něčem rozcházejí. Toto dramatické napětí, stejně jako psychologicky analytické nuancování, vyzařuje ostatně nejen z její lyrickoepické skladby Netopýr v podkroví, nýbrž i ze společně psaného románu Hotel Rezeda. Přechodnost pobytu v jakémsi symbolickém hotelu světa, kde život plyne po povrchu a takřka nepozorovaně se mění v tragédii či ve frašku, kde se člověk ocitá v pozici dobrovolného nebo přinuceného exulanta, v postavení bytosti „na jednu noc“, se objevuje jako ústřední téma i v jiných dílech Bratršovské a Hrdličky, např. v triptychu Scény z mužského života a v prózách shrnutých do svazku Cesta k močálu. Zdena Bratršovská a František Hrdlička rozhodně nepatří k autorům, kteří píší celý život jednu a tutéž knihu. Jejich jednotlivá díla se výrazně liší po stránce stylové i žánrové: zatímco román Hotel Rezeda se odehrává vcelku v realistických kulisách, v prostředí hotelu, nemocnice a vysoké školy, Scény z mužského života, podobně jako jejich pandán, Budík pro Šípkové Růženky, obsahují trojici intimních výpovědí povahově rozličných mužů a žen, které svým způsobem připomínají obraz norského symbolisty Edvarda Muncha Trojí věk, kde jsou v noční scenérii uvězněny tři ženské postavy, ačkoli v důsledku jsou to jen tři podoby jedné ženy. V jiných dílech, například souboru miniatur z venkovského prostředí Samé milé pitvorky, autorské duo tíhne k satiře a hororu, jinde, například v historické hře Horká krajina, situované do časů dobyvatele Cortéze, nebo ve svých rozhlasových hrách, se uchylují k alegorii. Přestože autoři většinou zobrazují postavy nejrůznějšího vzdělání a sociálního postavení, lze v některých prózách rozpoznat autobiografické rysy, které kritici i čtenáři u takových dvojic rádi vyhledávají. Nejvíc takových prvků vložili Bratršovská s Hrdličkou zřejmě do retrospektivního románu Rezavá léta, do některých povídek v Renátě nad hlavou a do útlé komponované prózy O dvou písařích, v níž dokonce ocitovali svůj snový inventář. Jejich názory na společenské a kulturní dění není nicméně třeba vyhledávat v jejich beletristickém díle, neboť se souběžně věnují publicistické a esejistické činnosti, jejíž ukázky shrnuli v souborech Jak chutná nezávislost a Politikův umělec a umělcův politik. F. Hrdlička mimoto shrnul své pedagogické zkušenosti v Průvodci po literárním řemesle, který vyšel v roce 2008 již v druhém vydání. Na rozsáhlém prozaickém, básnickém, dramatickém, publicistickém a překladatelském díle obou autorů a na jejich čtenářsky atraktivní, inspirativní, ale také provokativní poetice můžeme doložit, že údělem tvůrčího ducha nemusí být jen odříkavá a mlčenlivá samota, ale i znělý dialog dvou partnerů, spočívajícím v buberovském napětí mezi Ty a Já, který zasahuje nejen povrch, ale i podstatu naší existence.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. srpnu 2008

Autorská práva v zahraničí

Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz