Autoři

Věnuje se též filmové scenáristice (mj. Toyen), od roku 1997 uvádí v České televizi pravidelný měsíčník Ještě jsem tady, dokumentární sérii rozhovorů s českými seniory „o životě, dějinách a stáří“. Žije v Praze.

Absolventka filmové a televizní fakulty Tereza Brdečková, povoláním publicistka a scenáristka, odbočí občas do krajin literární fikce. Kromě drobnějších prozaických prací, povídek a novel (Sobecký itinerář, Listy Markétě) a „filmového“ románu o surrealistické výtvarnici Toyen je autorkou zatím tří prozaických prací pretendujících na označení román. První z nich – Šahrazád a král (2000, rozšířené vyd. 2008) – je založena na ozvláštňujícím prolnutí hýřivě barvitého světa orientálního pohádkového cyklu princezny Šahrazád s příběhy obyčejných lidí v Čechách i v cizině, jejichž osudy se protínají v nahodilých setkáních. Neurčitou osnovu zakládají příběhy členů tří generací jedné rodiny: děda Františka a jeho ženy Niny, matky Heleny a dcery Sylvy v časovém rámci druhé poloviny minulého století. Rodinné vztahy jsou tu ovšem rozloženy do různých dějových pásem, která nejsou uspořádána chronologicky, nýbrž různě se prolínají. Vzniká tak mozaiková skladba připomínající vzory na exotických šátcích, kterých autorka používá jako průběžných motivů ve výstavbě svého románového světa, podobně jako dalších orientálních prvků tvořících protějšek všednosti, v níž žijí muži a ženy zalidňující její románový prostor. Významné jsou pro ně citové vztahy, které však zůstávají většinou uzavřeny v jejich nitru, takže navenek působí takřka bezvýrazně. Autorka v první polovině románu rozehrává v krátkých kapitolkách nazvaných většinou jmény postav mozaiku vztahů mužských a ženských dvojic; ta se ve druhé části soustřeďuje kolem Sylvy a jejího druha (a někdejšího matčina milence), disidentského filosofa a pozdějšího politika. Tato postava intelektuála neustále hledajícího smysl svých životních aktivit, jako by předznamenávala protagonisty dalších dvou románů, které následovaly po knize Šahrazád a král. V té, jak se zdá, autorka teprve zkoušela své prozaické schopnosti a hledala postavy, které by se pro ni mohly stát nositeli dalších příběhů. Ve svém druhém románu, Učitel dějepisu, s nímž vystoupila na veřejnost po čtyřleté přestávce, postavila do středu dění opět vzdělance, jejž jeho povolání historika, který má poskytovat studentům, znalosti o dějích národní minulosti, vede k nadhledu nad současností a k odstupu od jejích efemérních zájmů a snah. Nedávná minulost života v nesvobodě v něm na jedné straně zanechala psychické trauma, na druhé straně obnovení volnosti oživilo jeho touhu probouzet v žácích schopnost samostatného myšlení cestou výkladů dějin, v nichž se odchýlil od předepsaných osnov. Jednou z klíčových scén románu je střet protagonisty se školním inspektorem, kariéristou a někdejším přisluhovačem padlého režimu, v němž proti jeho požadavkům objektivnosti hájí právo na samostatný názor. Abnormálně silné vědomí občanské odpovědnosti a stud za minulý život ho nakonec doženou do psychiatrické léčebny. Po návratu z ní, zklamán z polistopadové společnosti, odjíždí za otcem emigrantem do USA, ale ani tamní způsob života mu nevyhovuje a vrací se do vlasti. Příběh učitele dějepisu však nekončí rezignací, ale dalo by se říci jakousi vnitřní emigrací postavy. Nalézt smíření se skutečností mu umožňuje v magická moc tajuplného symbolického slova schopného navracet lidem životní energii (v závěru je vyjádřena motivem obrazu, který se náhodou stává protagonistovým vlastnictvím).
Setkáváme tu s typem nevýbojného, „nehrdinského“ hrdiny, jenž si buduje svůj intimní svět jako obranu před nevábnou skutečností. V pozadí jeho příběhu snovala autorka síť nahodilých vztahů tvořících skryté podhoubí života. Podobný charakter má i protagonista dalšího románu Brdečkové, opět intelektuál – tentokrát se vztahem k estetice, neboť jde o bytového architekta. Autorka však ve Slepých mapách zvolila výraznější dějovou zápletku než v předchozí próze. Muž žijící spořádaným životem maloměstské celebrity (vzdáleně připomínající hrdiny románů úspěšného prozaika osmdesátých let Zdeňka Zapletala), je obviněn ze zneužití chlapce, balkánského uprchlíka, a přizná s k němu, ačkoliv nikdo, ani policie, ho nepovažuje za schopného spáchat takový čin. Teprve se zpožděním se odhaluje životní krize, která protagonistu vedla k intenzivnímu (sadomasochistickému) milostnému dobrodružství a posléze k těžko vysvětlitelné potřebě vzít na sebe vinu, které se nedopustil. Celý román je vlastně vystavěn na odhalování takovýchto nevysvětlitelných motivací postav. Druhá hlavní postava, opatrovnice uprchlíka, chlapce, který si představu znásilnění přinesl patrně z dětství v prostředí balkánských bojů, prožila totiž rovněž trauma, jež zatížilo trvale její svědomí (nedokázala zabránit náhodnému usmrcení jednoho ze svěřených dětí jiným dítětem) a přimělo ji věnovat svůj život boji proti obrazům násilí.
Autorka rozehrává kromě toho i některé další vztahové motivy (vztah protagonisty k matce) a dává do příběhu vstoupit i dalším postavám. Více než předtím užívá i postupů znejisťujících čtenáře směšováním fikční reality se snovými obrazy a představami postav. Hlavní pozornost je tu však upřena nikoli na psychologickou výstavbu postav (ta je spíše podřízena autorčině vůli), ale zejména na spletité časové a dějové vazby, které mají působit dojmem nemotivované nahodilosti. Objevují se tu prvky kafkovské symboliky a zejména robbe-grilletovské objektivizující neutrality ve vztahu k postavám i k románovému světu. To dodává zatím poslední autorčině románové kreaci rysy houževnaté snahy o nalezení cesty k modernímu románovému tvaru. A čtenářům vyhlídku na její další pokračování.

 

(ah)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2010

E brdeckova@yahoo.com

 

Zahraniční agentura

Pluh, www.pluh.org

 

Nepíšu pro výdělek, říká Tereza Brdečková - ČT24, Šárka Bednářová, 19. 8. 2011

Brdečková: Patřím ke generaci, která vyrostla ve lži a falešné morálce - Topzine.cz, Eva Marková, 14. 10. 2010

Román Alhambra o mapách a hledání ztraceného ráje - Český rozhlas, Vilém Faltýnek, 27. 6. 2010

Brdečková: Všichni jsme neúspěšní amatéři - Týdeník Rozhlas, Tomáš Pilát, 7. 4. 2003