V letech 1966-1968 dálkově studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, v letech 1968-1970 filosofii na University College v Londýně; studia dokončil až v letech 1981-1982. V 70. letech byl výtvarníkem ve svobodném povolání. Od roku 1982 žije ve Vídni, kde se živil jako úředník. Dnes je ve svobodném povolání. V letech 1966-1970 pořádal happeningy, na něž po roce 1990 navázal organizováním tzv. konceptuálních akcí.
Literární tvorba Eugena Brikciuse začala psaním scénářů k happeningům, jimiž se už před rokem 1968 zapsal do vědomí nonkonformních uměleckých a spisovatelských kruhů. Jeho následující tvorba, zahrnující i překlady do novodobé latiny (Cadus rotundus – Sud kulatý) nebo eseje o výtvarnictví a o výtvarnících (Vyložení umělci), se z valné části opírá jednak o princip nonsensové imaginace, jednak o vynalézavou, někdy vskutku virtuózní hru s jazykem a s jazykovými prostředky, o experimenty, navazující na podněty dadaismu stejně jako moderního absurdního divadla. Na jedné straně se Brikciusovi daří svou jazykovou výpověď záměrně archaizovat, posouvat ji do polohy až manýristické, neváhat ani před rozmanitými, nejednou záměrně rozpustilými či rozvernými ritualizovanými formulacemi a odvážit se roztodivných mystifikací, při nichž je vlastní literární text interpretován a konkretizován jako konceptuální akt sui generis (teoreticky o tom pojednává titul Útěcha z mystifikace). Na straně druhé umělec jazykovou polohu díla chápe i jako možnost dát najevo své životní názory a jako svědectví o jeho preferovaném životním stylu. Obojí může přitom existovat na samém pokraji parodie – anebo může být s expresivní vervou parodováno. Literární podobu si v poslední době získal i další projev Brikciusovy početné umělecké aktivity – jeho televizní cyklus „snů“. Tyto Sny Eugena Brikciuse se svým naturelem nejvíc blíží záznamům vtipných a duchaplných kavárenských meditací: hovor se v nich zpravidla točívá kolem jediného tématu, které se nejčastěji vyšperkuje nějakou kuriozitkou, o níž ostatní nemívají ponětí. Ve svých „snech“ Brikcius vždy nasměrovává celé vyprávění od obecnější situace až k nevšednímu aforismu a vynalézavé pointě, prošpikovává je básněmi – neustále ale dbá na to, aby v jeho textech dominovala „srozumitelná poetičnost“. I když vesměs oslovuje lidi poučené a sečtělé, snaží se je hlavně pobavit, rozptýlit, a dokonce i potěšit. Především však píše víc o tom, co člověka v životě povznáší, než co v našem živobytí způsobuje poklesky a pády. Ve většině těchto svých „snových“ textů Brikcius vystupuje jako „Čech z Vídně“. A Vídeň, která se mu již dávno stala druhým domovem, se mu v tomto pojetí jeví jak odvěká sestra Prahy: jsou to pokaždé malé a milé světy, v nichž básník s gustem žije a s nimiž si dovoluje ve svých snech provádět, jak sám povídá, ty nejlíbeznější „techtle mechtle“. On sám má jednoznačně za to, že v jeho historiích jde skoro o samá „graciézní ozvláštnění zdánlivě samozřejmých pojmů, věcí a událostí“.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. prosinci 2005
E eugen.brikcius@chello.at
Rozhovor v měsíčníku Grand Biblio 5−6/2010.
Rozhovor s Jiřím Peňásem Můj věk je docela zábavný: 69 (Lidové noviny, 22. 9. 2011)
