Autoři

Vyrůstal v severočeském Mostě, jehož atmosféra se otiskla do jeho povídkové prvotiny Hlava Upanišády a do knihy Jsem město, za kterou získal v roce 1999 Cenu Jiřího Ortena. V roce 2000 obdržel grant UNESCO a žil dva měsíce ve Francii, kde napsal novelu Sloni mlčí. Vedle povídek a novel píše rovněž básně a literární hříčky, z nichž spolu s výtvarníkem Filipem Raifem sestavil útlou knížku Láska na konci světa. Povídkami je zastoupen v americké antologii současné české prózy Daylight In Night-club Inferno (1997); v nakladatelství Twisted Spoon Press mu vyšel anglický překlad knihy Jsem město pod názvem I, City. Píše rovněž povídky pro děti, uváděné v dětských pořadech Tu rádio a Rádio na polštář v Českém rozhlasu Praha. V letech 2005–06 uváděl v Českém rozhlase Praha svůj vlastní autorský pořad Kouzelný svět Pavla Pavla neboli matematicky Pavla na druhou. Jeho knižním debutem v oblasti dětské literatury je kniha Kouzelný svět Gabriely s ilustracemi Šárky Zíkové (2006), nominovaná na Magnesii Literu 2007. V roce 2008 uvedla Česká televize třináctidílný animovaný večerníček Dětský zvěřinec podle jeho námětu a scénáře, knížka Dětský zvěřinec vyšla v Albatrosu v tomtéž roce. Jako textař spolupracuje s kapelou moderního šansonu Zdarr, dvou ex-členů kapely Laura a její tygři. Aktuální CD jedenácti písní Zdarru s bookletem v podobě jakési autorovy útlé básnické sbírky vyšlo v roce 2008 pod názvem Pavel. Za román Patriarchátu dávno zašlá sláva získal v roce 2004 Státní cenu za literaturu. V roce 2005 mu byla udělena zvláštní cenu za scénář komediální dramatické pohádky s písničkami Neberte nám ptáka Loskutáka na festivalu Prix de Bohemia v Poděbradech. Žije v Jablonci nad Nisou.

Prozaik, básník, příležitostný textař, autor dětských povídek a především sedmi pozoruhodných povídkových a románových titulů Pavel Brycz je klasickým příkladem současného spisovatele, který sice jako by konfesijně a autobiograficky klenul svůj životní příběh, plný osobních zkušeností a prožitků, aby ho přece jen zdárně převáděl k širšímu dialogu s dnešními lidmi, zhusta se objevujícími v jeho textech v zakletí téměř hrabalovsky nebo márquezovsky magických i bizarních příběhů. Na prvý pohled by se mohl jevit jako pouhý sběratel a zapisovatel historek nebo jako důmyslný konstruktér složitých arabesek a ornamentů, jež se vznášejí nad všedními událostmi a občas získávají rozměr něčeho málo pravděpodobného nebo dokonce ireálného. Brycz je sečtělým a veskrze vzdělaným autorem, a tak mu nečiní obtíže obohatit někdy holou a jednoduchou dějovou linii povídek nebo „rozkouskovaných“ novel a románů o obrovitý aparát digresí. Ty někdy vyvolávají dojem košatých i samoúčelných odbočení, jež nevedou k hlubokomyslným meditacím, ale spíš k dozvuku onoho Hrabalova, Fuksova nebo Páralova pábitelství, nikdy nezapadajícího za horizont vnějšího světa do prostorů odlehle duchovních. Pavel Brycz tuší, že současnou poněkud sterilní literaturu lze oživit jediným způsobem, totiž že se stane zábavně přemrštěným, záměrně přeexponovaným rabelaisovským vyprávěním bez složitých metafor a vertikálních východisek. Proto nelze bezvýhradně souhlasit s některými kritiky, kteří tohoto autora přiřazují pod prapor jihoamerického magického realismu. A nelze ho ani srovnávat, zejména v jeho zřejmě nejvýznamnější knize, jíž je román Patriarchátu dávno zašlá sláva, s širokodechými epickými vypravěči jako byli Thomas Mann, Hermann Broch, Stephan Zweig nebo Robert Musil. Pokulhává i Bryczovo přirovnávání k vančurovsko-čapkovské linii nebo k dílu polozapomenutého epika Vladimíra Neffa, protože Bryczova poetika není tak „obsáhlá“ a časově permanentní, realistická, drobnokresebná, ale sledující i velké celky dějin a osudů. Brycz fabuluje a bizarně fantazíruje. Jeho literární postup má blíž k poetice filmu s jeho někdy až brutálním střihem, stírajícím časovou proporci a kauzalitu. S filmem má jeho způsob psaní příbuzný i spěch a dynamismus, efektnost obrazů, které však není možné ve většině případů zachytit na stěnu trvání. Publicista Jiří Peňás v recenzi románu Patriarchátu dávno zašlá sláva hovoří adresně o jakémsi „románovém bruslení po dvacátém století“, přičemž zdůrazňuje rys zjednodušení a povrchnosti, jimž se autor v biografickém i autobiografickém díle o potomcích až myticky podaného Ukrajince Jefima Berezinky neuměl ubránit. Dozvuk jakéhosi nadčasového a filosofického podobenství o tom, že mužnost, hrdinství, převaha patriarchálních vztahů ve světě, jsou směrodatné, přestal již v průběhu dvacátého století platit. Proměnil se v tragikomické bloudění a v rezignaci mužských i ženských postav na sklenutí smysluplného a radostného života. Autor se snaží mnohoznačnou filosofii vyděděnosti moderního člověka doložit téměř všemi pozoruhodnými peripetiemi dvacátého století, ať je to první světová válka, nástup bolševismu na Ukrajině, který přiměje Jefimovy potomky k odchodu do Evropy, konkrétně do sudetského Reichenbergu neboli Liberce, kde se rodina usazuje, aby byla zakrátko postižena hitlerovskými excesy, vyhnáním ze Sudet, životem v Německu nebo v newyorském kosmopolitním exilu.Vnějšími rámcovými událostmi, vykreslenými autorem někdy až do podoby hořícího panoptika, se prolíná prenatální píseň zemitého člověka, prarodiče, nepřesaditelné bytosti, vlastně i myticky nesmrtelné, jíž je právě Jefim. Není divu, že se s ním čtenář znovu setká na konci Bryczovy narativní řeky kdesi ve vylidněné krajině u ukrajinského Černobylu. Zatímco praotec rodu zemi neopouští a stává se ságou nebo ikonou, světcem žehnajícím všem potomkům, jeho syn Theodor si bere v Liberci vdovu po německém vojákovi wehrmachtu a má s ní dva syny, Rolanda a Kurta. Kurt emigruje na západ, Roland zůstává (odkaz na Píseň o Rolandovi je zjevný), aby zplodil s českou ženou Květou Kryštofa a Vladimíra, jež můžeme pokládat za ústřední postavy Bryczova složitého „příběhu století“. Spisovatel se v Patriarchátu dávno zašlé slávě pokusil vzkřísit model Galsworthyho nebo Tolstého „románu-řeky“, přičemž na rozdíl od zmíněných vypravěčů rozbíjí strukturu románového veletoku bizarními epizodami nebo banalitami všednosti. V Patriarchátu dávno zašlé slávě je časovým ohraničením celé dvacáté století. V novele Sloni mlčí je časový kruh určen jediným rokem a proměnou čtyř dob, přičemž nejrozsáhlejší kapitolou je zde „příběh podzimu“. Čtyři oddíly jsou strukturovány do třiadevadesáti krátkých kapitol, střípků zrcadla nebo deníkových postřehů, líčících soužití „bývalého“, „mrtvého“ básníka a nyní zaměstnance reklamní agentury Kryštofa Rybáře a učitelky na základní škole Karolíny. Oním básníkem je samozřejmě sám autor a rovněž ženská protagonistka pochází z prostředí, které Brycz zblízka poznal během své krátké učitelské kariéry. V úvodu novely se objevuje jakýsi absurdní, ionescovský symbol města, jehož radní pěstují bez užitku slony. Podivné noční zvuky, jež aktéři zaznamenávají a které patrně vycházejí z obřích sloních těl, vnášejí do jinak reálného příběhu Kryštofa a Karolíny, charakterizovaného někdy až jako love story, osobitě básnivý a zcizující tón tajemné a v současnosti demytizované přírody, která proniká do Bryczova skutečného i vybájeného města jako deus ex machina. Pojetí života a města, které je u moderního člověka jeho nejčastějším rámcem, splývá nejen v této novele, ale především v Bryczově básnické knize Jsem město do podoby proměnlivého, amébovitě vyhlížejícího, někdy přátelského, jindy nevraživého organismu, který dýchá vlastními plícemi a pohybuje se na svých končetinách jako nějaký prahorní tvor. Organismus města, kterým je sice město bezejmenné a mnohovrstevnaté, ale za nímž tušíme i velmi konkrétní vedutu severočeského Mostu, místa s posuvným gotickým chrámem, s kopcovitým výčnělkem Hněvína, s barvotiskem stárnoucích prvorepublikových činžáků, ustupujících anonymnímu sídlišti, panelovému a betonovému labyrintu nicoty, získává v Bryczových básních v próze podobu archaicky heroickou, historicky okupační a nostalgickou, nevinnou nebo hříšnou, pohádkovou až hollywoodskou, nekonkrétně poetickou či konkrétně fotografickou a sudkovskou. Přechodný cirkusový stan se v Bryczově podání stává stejně plnohodnotným toposem jako hřbitov, kaple, hospody a nemocnice, zdevastované a opuštěné továrny. Na rozdíl od rozměrných epických celků, ve kterých je Brycz někdy až zajatcem svého košatého vyprávění, jsou textové miniatury v knize Jsem město básnivě sevřené a lakonické, mířící do hloubky víc než do neohraničené šíře. Totéž lze do jisté míry konstatovat také o Bryczovi jako povídkáři. Proměnlivými odlesky a přeludnými fasetami lásky a její vyprázdněnosti jsou prostoupeny zejména povídky ze souboru Miloval jsem Teklu, ale i ze zatím poslední knihy, jíž jsou povídky Malá domů. Hned v úvodním slovu autor nezastírá, že jeho povídky jsou kratochvilným čtením, záznamem pábitelského rozprávění v lokálech levných hospod a na okraji společnosti a hektické civilizace. Nostalgie a retrospektiva z nich sice dělá vznosnou literární antikvitu, melancholické ohlížení se za tím, co je v současnosti téměř ztraceno, totiž za sugestivním, životaplným a vypointovaným příběhem, nicméně právě v knize Malá domů je Bryczova virtuozita a obrazová překotnost někdy až samoúčelná. Zatím poslední autorovou knihou pro dospělé je Svatý démon (2009), drsné a poetické vyprávění o muži, který toužil spasit sám sebe a dostal za úkol spasit celý svět.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. srpnu 2009

Autorská práva v zahraničí

Literární agentura Dilia, http://www.dilia.cz/