Narozen 2. listopadu 1946 v Praze. Absolvoval Filozofickou fakultu UK, postgraduálně studoval tamtéž obor estetika se zaměřením na uměleckou kritiku. Vystřídal několik zaměstnání, v současné době je pracovníkem Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Poděbradech. Zabývá se literaturou, výtvarným uměním, bibliofilií, grafikou, dějinami umění a výukou češtiny jako cizího jazyka. Je autorem pěti básnických knížek.
V současné době pracuje na nové knize textů, z nichž část s názvem Některé dny, některé měsíce (z let 2009-2010) byla publikována ve sborníku Marginálie 2010 Spolku českých bibliofilů.
Debutoval roku 1985 sbírkou Dává a bere, k níž po dvanácti letech (1997) přidal knížku Po radosti vrátit, která vedle nových veršů obsahuje i některé básně z jeho prvotiny a ze strojopisné sbírky Zde a nyní (1991); autor jako by tím chtěl potvrdit integritu svého úsilí, závaznou kontinuitu své vnitřní cesty. Také celek jeho sbírky Hardcover. 40 stínových básní (2008) zrál dlouho, celých jedenáct let, jak to naznačuje vročení jednotlivých básní (2001-2008); z r. 2005 je bibliofilie Jedenáct. Čejkova poezie je málomluvná, vnitřně trpělivá, vnímavá k dějům, které zůstávají nedostupné pohledu povrchnímu, letmému a roztěkanému. Jeho „stínová“ poezie vzniká stranou současného básnického psaní. „Způsob jazyka“ u něho koresponduje se „způsobem bytí“. Čejkovy texty s mlčenlivou až urputnou tvrdošíjností si trvají na svém, na dostředivém, ustalujícím, pátrajícím po smyslu, nasahujícím ticho jak olovnici, která „sahá až do srdce“. Při hlubším ponoru do textů začneme oceňovat odvážnou Čejkovu práci i v detailech významových a jazykových struktur. Jde mu při ní především o kondenzaci, zahušťování básnického sdělení, ale i o vnitřní kinetiku této jinak „zevrubně pomalé“ lyriky. Snad nejnápadnější je přitom jeho významově originální a velmi překvapivé užití přívlastků („do rozvazující se odměny vklouznou/ za svůj vyvětvovací úděl“; „po dlážděných radách/ s pokovanými vizemi/ rozléháš se polehčující poezií“; „přeřeknutá barva“; „ciferné vody“; „opékané světlo“; „ plech splněný okovem“ aj.); různé sémantické zkraty a skoky jsou ale prostředkovány i genitivními vazbami i (občasnými) neologismy („údržba neděle“; „záfunkčí archy“), zamlčením podmětu apod. Čejkova poezie si vynucuje více než mnohá jiná „schopnost básnicky přečíst, co bylo básnicky napsáno“, ale tato „námaha“, toto opakování geneze básně v čtenářově vědomí, stejně soustředěné, stejně pozorné, stojí rozhodně za to, a to dokonce i tam, kde báseň stane na samém strmém okraji sdělitelnosti; můžeme si totiž být jisti, že nejde o žádnou schválnost a i zde budeme básníka rádi sledovat na jeho vnitřně poctivé a těžké cestě k pravé hutnosti, jejíž konečný smysl je vyjádřen motem převzatým z Kazatele (6, 11) v jeho poslední sbírce: „Čím méně slov, tím méně pomíjivosti.“
Rudolf Matys
Medailon je aktuální k 15. 10. 2010
