Autoři

V souvislosti s její prvotinou Ryba k rybě mluví kritika psala o vlivu severoamerické beatnické poezie a připomínaly se inspirace Lawrencem Ferlinghettim, Gregorym Corsem nebo Dianou di Prima. Také Čerepková, stejně jako o něco starší básník Václav Hrabě, je spjata s historií pražské poetické vinárny Viola, v níž na svou dobu průkopnické koncerty moderní jazzové hudby tvořily spontánní paralelu k večerům moderně temperované poezie, pořádaným ve formě tak zvaných text-appealů. Zároveň se na Čerepkovou dá pohlížet jako na exemplární typ autorky bytostně nonkonformní, v různé intenzitě revoltující proti kánonu tradičního básnictví a vnášející do soudobé poezie například svěží formu básnického blues. Snad ještě více ve své prvotině zaujala – kráčejíc i ve stopách poválečného civilismu Jiřího Koláře – velice přirozenou a přesvědčivou hovorovou, důvěrnou dikcí svých veršů. Exil poetiku Čerepkové zásadně proměnil: sbírky ze 70. a 80. let, shrnuté v sumarizujícím svazku Básně, znamenají hluboký autorčin propad do melancholických vrstev já – najednou „nebe je bývalé a bůh divně cizí“. Prvotní stylizaci a formálně v zásadě tradiční verš střídají fantasmagorická a apokalypticky rozvířená asociativní pásma, v nichž se na mnohý způsob proplétají útržky reality a snění a stejně tak bývalá česká realita prostupuje novou francouzskou skutečností. Z polohy „večerního soumraku“ s druhou polovinou 80. let básnířka vykročuje směrem k moudře skeptickým sevřeným miniaturám, kterým dominuje vědomí konečnosti všeho bytí a pokorná touha „navždycky… spát“. Byť jako kontrapunkt proti této touze stojí nezměrná vůle k dokončení básnického „obrazu“, který „musí být absolutní“. Ve srovnání s juvenilní poezií životního pocitu, jehož subjektivita a svébytná autenticita byly osou básnířčina poetického vidění a sdílení bytí, inklinuje zralá tvorba Čerepkové zjevně k fenomenologickému vnímání světa v nekonečné množině jeho věčnosti a každodennosti. Její básnické já, jež bylo zprvu plné emocí a expresí stejně jako bolesti a vzpomínek, v běhu let jako by nenásilně ustoupilo tendenci k prozaizaci textu, zejména však k neobyčejně svérázné, trýznivě a zjitřele sofistikované poezii. Jestliže kdysi básnířka napsala „já nevymýšlím / já to zaznamenávám“, nyní již dospívá k poznání, že „tvar předstírá předpoklad tvoření“ – a že je možná, ba nutné psát „bez žádných přibližných záchvatů“.

(vn, rk)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006