Normalizační léta prožíval opět v dělnických profesích. V roce 1982 se s rodinou, pod nátlakem Státní bezpečnosti, vystěhoval do Švýcarska. Spolupracoval s českým vysíláním Hlasu Ameriky. V devadesátých letech opět navázal spolupráci s českým tiskem a rozhlasem. Žije ve švýcarské Basileji.
Petr Chudožilov je od roku 1990 spisovatelem na volné noze. Píše česky a německy, a to fejetony, povídky a pohádky. Jeho knihy byly vydány česky, německy, italsky, španělsky, maďarsky a slovinsky. Dílo bylo oceněno v roce 1991 Čestnou listinou IBBY a o dva roky později renomovanou Evropskou cenou za nejlepší německou pohádku. Autor donedávna externě spolupracoval s Českým rozhlasem 6, přispíval fejetony do sobotního pořadu Názory a argumenty, a stále spolupracuje s řadou německých rozhlasových stanic; mimo jiné píše večerníčky pro Bavorský rozhlas. Do pohádky Balada o Bobíkovi aneb Pacient Dr. Gordona (1998) Chudožilov zakódoval tajemství snu a jeho naplnění: malý chlapec touží po psu a vysní si psího anděla; když dítě svoji představu „propustí“, dospěje. Německy vydané knihy pohádek Na velrybě, pohádkový román Cesta ke hvězdnatému nebi, fantastické povídky Příliš mnoho andělů či kniha pohádek pro nejmenší Charlotte, myš z Huglfingu, jsou podobně mudroslovné morality, byť ohromí možná především dospělé čtenáře. Česky vydávané knihy Petra Chudožilova, většinou soubory fejetonů a esejů, mají specifický, výrazně apelativní styl. Ať už jde o jeho prvotinu, knihu povídek Kapři v kvetoucích trnkách (1969), vydání rozhlasových fejetonů Boj o fusekli (1996), výbor z publicistiky z let 1967–1998 nazvaný Proč necítím národní hrdost (1999) nebo soubor fejetonů Kulturní šok (2000). Při svém psaní autor sleduje většinou dva výrazné proudy. Jednak usiluje o reflexi kulturního prostředí, z něhož vychází a jež citlivě dešifruje v jeho pokřiveném projevu. Jako základní lze v těchto statích vnímat pojem „staré zlaté časy“, mírně ironické, jemně blahosklonné označení období socialistické pohodlnosti, příživnictví a úplatkářství. Další typický tón Chudožilových zamyšlení se týká jeho druhého domova, Švýcarska, do něhož se úspěšně asimiloval a skrze jehož tradičně neutrální pohled může příhodně glosovat aktuální dění na evropském poli. Jeho záběr je tak rozprostraněn od kritického poukazování na nezdravé čecháčkovství, přes drobnokresbu rozmanitých nerudovských figurek, až ke globálnímu, i když v evropských kořenech spočívajícímu obranářství abstraktních, leč zásadních pojmů demokracie či humanita. Jako pamětník, který aktivně prožil závěr šedesátých let minulého století, střídavé tání a tuhnutí poměrů, má v sobě Chudožilov nezbytný patos z pocitu promarněné příležitosti, ztráty čehosi důležitého, snad přímo národní hrdosti. A také potřebu srovnávat, hledat možnosti, nebo alespoň skulinky k náznaku obhajoby dobové atmosféry. V českém prostoru se Petr Chudožilov zřejmě nejvíce „zviditelnil“ svým názorem pozitivně komentujícím nároky vyhnaných sudetských Němců a zároveň kritickým postojem vůči osobnosti Edvarda Beneše. Ve své podstatě je však Chudožilov člověkem výrazně kosmopolitním. Jeho otec byl Rus, narozený v Petrohradě. Dědeček spatřil světlo světa dokonce ve Vladivostoku a do Evropy vyrazil kdysi dávno na sáních, poněvadž ještě nebyla dokončena transsibiřská magistrála. Po matce se Chudožilov hlásí k moravanství, ovšem k jeho předkům patří kromě Rusů také Poláci, Litevci, Němci, Angličané, Řekové i Turci. Podle pasu je Švýcar. K úhelným tématům jeho prací tedy zákonitě náleží hledání odpovědi na otázku: „Proč se nejmenuješ slušně jako ostatní, proč nejsi jako já?“
(mmm)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008
