Básnické dílo Miloše Doležala je pozdně reynkovským, halasovským, demlovským nebo hrubínovským ohlasem v české poezii konce dvacátého století. Ale mýtus venkova není u Doležala jen vyvoláváním stínů minulosti, pouhou krajinomalbou a idylou toho, co bylo a už není. Tento básník není lyrickým nostalgikem, ale bytostí, hledající stopy ztracené lidské pospolitosti, onoho vesnického sousedství a spojenectví duše s duší a člověka s přírodou. Proto nepřistupuje k předmětům a tvarům vesnické osiřelosti způsobem existenciálně heideggerovským, tj. nevzdaluje se od nich tím, že je pojmenovává, ale naopak se snaží přivolat archaizující věci a děje nazpátek právě tím, že se znovu ocitají v centru jeho pozornosti. Doležalově básnické prvotině Podivice kritika vytýkala až biblický patos, vypůjčenou a eklektickou obraznost, sakrální metafory, nepohyblivost a strnulost básnického dění. Málokdo z kritiků postřehl, že v této knize kráčí básník spíš ve stopách Ortenových a možná také Horových než ve šlépějích tasovského Demla nebo petrkovského Reynka, jakkoli ho oba básníci Vysočiny patrně nejvíce přitahovali. Ale v Podivicích není dosud reynkovská vyděděnost a osamělost, ani hadí jízlivost a ironie Jakuba Demla. Verše jsou chlapecky čisté, ortenovsky milostné a zajíkavé. Z pochmurně mýtického vzhledu venkovských chalup, stodol, stájí, třešňových a jabloňových sadů Doležal touží vyklenout nikoliv přírodně čirý a zemitý, ale lidsky spletitý příběh, který není bukolický nebo arkadický, ale spíš aischylovsky temný, dramatický a anticky drsný. V zákoutích Podivic se pohybují podivné, zbloudilé a těkající bytosti, potomci Čapkova Kulhavého poutníka, k jejichž osudu nelze najít klíč. Kontury venkovských osamělců z rodu biblických postav se neuzavírají přechodem za obzor, ale propadají se do stále temnějších roklí, kde – řečeno slovy Izajášovými – mezi “hlazenými kameny je úděl člověka”. Mýtizace a zaklínání konkrétního místa na Vysočině se prohlubují v striktně komponované knize Obec. V básnických drobnokresbách příběhů konkrétních osob se tady naplno rozvinul holanovský princip básně-eposu. Starý mládenec Josef Škareda, obecní blázen Kamil Havlíčků, “co vystrkoval holej zadek – na zvědavý kozelský báby”, hrobník Ladislav Nermut a další jsou v Doležalových básnických freskách stejně tak bytostmi smrtelnými jako věčnými archetypy, ztělesněním života, lásky a smrti. Oproti lyricky produchovnělým Podivicím se Obec konkretizuje, fabulace ustupuje syrovosti viděného a tušeného, realita střídá sen. V následující knize Les strhl Doležal svou básnickou cestu zpátky na pomezí života a nehybnosti, lidské komunity a osamělosti v ní, k tajemnosti lesních zákoutí a labyrintů přírodních chrámů, jejichž pilíři jsou kmeny horských smrků a borovic. “Portréty” či obrazy stromů, větví, v povětří zaklesnutých korun, listí, neproniknutelnosti a nezvratnosti kořenů tvoří až na výjimky veškerý metaforický arzenál této knihy. Tady se autor dostává do blízkosti Demlových veršů z knihy Moji přátelé. Spatřuje ve stromech trčících k nebi biblické proroky. Jeho stromy jsou obdařeny lidskými atributy, příroda zde podléhá zákonům antropomorfizace: kmínek moruše, vztekle planoucí na velikonočním ohni, je básníkovi ztělesněním zrádného Jidáše. Těžiště Doležalovy knihy České feferony spočívá v jakýchsi čepovských kresbách a črtách, nepostrádajících morální ponaučení, ale prodchnutých odstupem, nastoleným pomocí groteskně ironického ladění těchto “fejetonů”. Básníkův sarkasmus se prohlubuje s tím, jak do tvářnosti jeho rodné Vysočiny proniká globální civilizace a jak se současný venkov proměňuje v souvislosti s novým establishmentem, který ovšem v Doležalově podání vyznívá neohrabaně a loutkovitě, jindy až krutě a po nerudovsku naježeně.
(js)
Medailon je aktuální k 1. červnu 2008.
