Autoři

Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila jakoby nadvakrát. Nejprve jako básnířka: Na začátku devadesátých let jako členka literárního spolku LiDi – a právě tenkrát, ve svých osmadvaceti letech, spolu s několika dalšími „nezavedenými“ autory (mj. s budoucím známým povídkářem Petrem Ulrychem) vydala sbírku veršů sbírku Pražský zázrak. Zanedlouho však přesedlala na prózu, jíž zůstává věrná doposud, přičemž od počátku jejímu vypravěčskému naturelu nejvíc vyhovoval typ „short story“ nebo žánry střední epiky. Právě v těchto žánrech autorka dokáže uplatnit své reliéfní vidění lidského počínání a především ve svých příbězích tlumočit proměňující se psychologické ovzduší, a to jak ve veřejném dění, tak ve skrytém citovém životě jejích současníků. Zřetelně autobiografický charakter měla její prozaická prvotina, „román v dopisech“ Goldstein píše dceři. V této své knížce, kritikou neprávem přehlédnuté nebo nedoceněné, se autorce podařilo subtilně zachytit kontrast dvou světů, dvou generačních i kulturních mentalit, lidí „tady“ a lidí „tam“, tj. žijících buď v izraelském exilu, anebo v „normalizačním“ Československu, tudíž prožívajících odlišné historické a společenské zkušenosti. Zejména ale velice přesvědčivě načrtla psychologii stárnoucího, egocentrického muže, který není schopen komunikovat se svými blízkými, poněvadž je až přespříliš zaujat sám sebou, svou nostalgií a sebelítostí, ale i skutečným, nepředstíraným strachem ze samoty. Ve zdánlivě „nemoderním“, zdánlivě už zastaralém epistolárním žánru dokázala Dousková nemálo nového napsat na téma moderních sebeklamů a sebelásek – a zároveň prokázala svůj smysl pro vytříbené psychologické vypravování. Tuto svou autorskou dispozici nadmíru osvědčila ve své druhé knize se záměrně hádankovitým názvem Hrdý Budžes, v malém románu, ve kterém se spisovatelka s nahořkle ironickou dikcí vrátila (převážně z pohledu odrůstajícího děvčátka) ke svému vlastnímu dětství, probíhajícímu v prostředí středočeského hornického maloměsta a v letech největšího politického marasmu následujícího po sovětské okupaci země roku 1968. Všechny tehdejší společenské konvulze vypravěčka nahlíží jakoby pouze zevnitř, očima rodinných vztahů, do nichž ale neméně tísnivě proniká Absurdistán dobových poměrů. Novela Hrdý Budžes přes zjevné zakotvení v psychologické konstelaci času po srpnu 1968 nesměřuje k přímočaré společensko-politické výpovědi o tehdejší době: Hlavní předností této knížky je neobyčejně subtilní postižení křehkého, leč vnímavého světa malého děvčete, konfrontovaného s tragigroteskní realitou okolního prostředí, zdánlivě se nalézajícího kdesi „za sklem“, někde za ochranným zbarvením dětství. Touto prózou si Dousková mezi soudobými českými literáty získala značné renomé. Pak se však již autorka k tomuto tématu nevracela a pro svou třetí prozaickou, deníkovou knížku Někdo s nožem si zvolila téma ze současnosti – tématiku předčasných křižovatek středního věku, spojených s prudkými a překotnými psychologickými změnami způsobu života v českých zemích po roce 1989. Tentokrát píše o hrdince, která se ocitá v bolestné manželské krizi, a tu vnímá zostřeně jako citovou agónii svého světa, jako selhání všech dosavadních životních zkušeností – a nic jí není platné, že se pohybuje v zajištěném materiálním blahobytu polistopadové České republiky. Varovné přízraky minulosti se totiž stejně znenadání vynořují ze všech stran – a obecná neschopnost komunikovat, najít nekamuflovanou společnou řeč se svými nejbližšími, kterou protagonistka spatřuje všude ve svém okolí, se v jejích očích stává naopak přízrakem současnosti, před nímž není úniku. Po novele Někdo s nožem bylo již možné psát o Douskové jako o výrazné reprezentantce moderní české psychologické prózy s ženskými postavami a se specifickou ženskou problematikou. Jak se však ukázalo, autorčino hledání tématu a žánru zanedlouho ještě gradovalo. Na samém konci druhého tisíciletí se Dousková jednak výrazně přiklonila k žánru povídky (zčásti se to projevilo již v deníkové skladbě novely Někdo s nožem), jednak jako by se snažila postupně se co nejvíc oprošťovat od přílišné svázanosti soudobými psychickými traumaty. Už ve své první povídkové sbírce Doktor Kott přemítá v této souvislosti demonstrovala velké rozpětí žánrových a stylových poloh, přičemž základem všech těchto jejích malých dramat, odehrávajících se zpravidla ve světě spjatým s každodenností, se stal především všeprostupující tragigroteskní pocit lidské nedostatečnosti, v jejímž důsledku se i navenek tolik přirozené vazby proměňují v mezilidské vztahy téměř panoptikálního ražení. Prozaička ve svých textech nikterak nemoralizuje, pouze dává najevo, do jaké míry jsou její současníci srostlí se společenskými maskami a s rituály, tedy s postoji, jimž se bezmyšlenkovitě podrobujeme a z nichž se vždy vyklubou nějaké „zející nepravdy“. Autorčin pohled je tlumeně sardonický, zároveň ale nejednou pronikavě vidoucí; nepotřebuje o světě přemítat, poněvadž mu dokonale rozumí. Snad také proto se mohla Dousková zakrátko představit poznovu ve zcela odlišném vypravěčském rozpoložení: Od záznamů rozličných pitoreskností a bizarností soudobého světa se obrátila v sérii apokryfických příběhů k velkému, nadčasovému tématu dějinného násilí, obvykle mnoha uzlovými body spojeného se lží a především vyznávajícího nekonečný princip lži, který umožňuje setrvávat určitým jedincům v násilí i ve jménu rozporuplného etického imperativu. V zatím poslední autorčině knize, v jejím povídkovém cyklu Čím se liší tato noc nejspíše může čtenáře nejvíc zaujmout spisovatelčin historický pesimismus, projevující se i v ztvárnění fiktivního zákulisí evangelijní látky. Zároveň tady Irena Dousková demonstruje své zralé vypravěčské umění historické evokace, svou způsobilost se vcítit do dobové psychologie, byť její kontury pokaždé náležitě, zejména z žánrového hlediska dosti stylizuje, aby posloužila k ilustraci své teze o násilí v dějinách, která se stává leitmotivem celé knížky. Z autorky současného tématu a z jemné znalkyně psychologie každodennosti Irena Dousková vyrostla v novoklasicisticky (v postmoderním pojetí tohoto pojmu) píšící a reflektující tvůrkyni, která si může vybrat: Zda bude dál kultivovat své umění povídky, anebo se někdy opět odhodlá k většímu epickému tvaru.

(vn)

Medailon je aktuální k 1. září 2008.

E irena@douskova.cz 

www.douskova.cz 

Autorská práva v zahraničí

Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz