Autoři

Roku 1970 jej přijali na FAMU (obor filmová a televizní režie), ovšem o tři roky později následovalo vyloučení ze školy. Dalších šest let pracoval jako domovník, asistent režie v Krátkém filmu, umývač oken či noční hlídač. V roce 1979 emigroval, nejprve do Rakouska, poté do USA. Od roku 1982 žije v Kalifornii.

S Jiřím Drašnarem vstoupil do české literatury svébytný experimentátor, jehož prózy „provokují a zneklidňují“ (A. Haman). Výrazně profilovaný náhled na svět vycházející z bohaté životní zkušenosti spolu s formálním experimentátorstvím činí z Drašnarových textů dynamická a inspirativní podobenství přesahující horizont současnosti. Přes časté střídání žánrů a stylů lze celkem zřetelně vystopovat autorovo ústřední téma: na počátku stojí osobní příběh, který tvůrce zobecní a nechá přerůst do širšího, většinou kataklyzmatického obrazu dějin. Za kašírovanými kulisami moderní historie totiž nalézá rozvrácený řád světa a narušenou integritu současného člověka. Přesto jeho hrdinové nerezignují na hledání autentického života, byť zpravidla nedosahují cíle. Do českého kontextu – po dílčích publikačních výstupech v zahraničí – se Jiří Drašnar zařadil roku 1992 prozaickým triptychem Desperádos informačního věku. První část zachycuje mladé „darmošlapy“ v čase reálného socialismu. V rozporu s oficiální rétorikou je náplní jejich života nuda, prázdnota, flákání, promiskuita, alkohol atd. Cynismem a (sebe)destrukcí reagují hrdinové v čele s dvacetiletým vypravěčem na neutěšenou realitu nastupující normalizace, kdy se do čela společnosti dostávají bezskrupulózní kariéristé. Protagonistovo bloudění vyústí nejprve v útěk z města a posléze v odchod ze země. Druhá a třetí část Drašnarovy prozaické prvotiny líčí vypravěčovy zážitky z emigrace a následný návrat do vlasti po roce 1989. Jakkoli ani zde většinou nemizí deziluzivní pohled na svět, výrazně se oslabuje osobní tón. Osobnost vypravěče ustupuje do pozadí a autor nechává na místo subjektivního pohledu defilovat tříšť zážitků, událostí, postřehů, hovorů, vizí a halucinací, nechává promlouvat jakoby svět „sám“. Výlučný hrdina zároveň zůstává permanentně v rozporu s vládnoucími ideologiemi (ať už zaštiťují komunismus, pragmatický kapitalismus, či náboženskou věrouku) a svou zkušenost promítá do úvah o „začarovaném kruhu dějin“, v němž převraty vynesou ke kormidlu zase jen kolaboranty všeho druhu, zatímco spravedliví končí v propadlišti. Svůj specifický náhled dějinných mechanismů Drašnar plně rozvinul ve druhém románu nazvaném O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996). Záznam posledních dnů umírající stařeny otevírá panoptikální obraz střední Evropy v období de facto od středověku až po současnost. Pro zdánlivě nezúčastněného vypravěče totiž historie není záležitostí minulosti, ale je trvale přítomna v našich životech. Různé časové vrstvy jsou tudíž prostupné, čímž se vytváří velmi plastický a dynamický model vyprávění. Autor zaznamenává životní příběhy nejen jednotlivých hrdinů, ale ve zkratce často celých rodin, rodů a generací. Minulost sleduje v dramaticky vypjatých momentech, a přes tyto uzlové body se snaží dopátrat příčin dějinných katastrof a zla vůbec. Historii vnímá jako nekonečné soupeření primitivních instinktů a racionality, přičemž jak potlačování lidské přirozenosti, tak její neomezený výron považuje za zničující. V náhledu na vývoj civilizace jde autor až za ideologie doslova k biologii, resp. genetice, ve snaze odhalit jakési „prasíly“, které ovládají lidské vášně a chování. Nepředkládá však žádný univerzální vzorec, v dějinách (i v lidské duši) mají vždy své místo náhodné, nevyzpytatelné, „slepé“ faktory. Člověk ovládaný běsy (jedním z nich je sexualita) a historie jakožto křižovatka mocenských a ideologických zájmů nepřinášejí útěšné vidění světa. Nejde však o programový negativismus, jen o sledování krajností, které obludně zvětšeny dávají lépe nahlédnout do odvrácených stránek univerza. Pro první dvě prózy Jiřího Drašnara bylo charakteristické syrové, „krevnaté“ vidění světa. Autorovo psaní, kdybychom jej parafrázovali, „smrdělo po onucích, nekoupaných tělech, svrabu, obvazech, střelném prachu, chutnalo gulášem ze zabitých koní, páchlo střevy vyhřezlými z břich rozpáraných šrapnely a bajonety, hnisem, jedovatým plynem, vápnem hromadných hrobů, vonělo sněhem, uhlím, ohněm a mořem…“ Následující práce ovšem přinesly radikální stylový obrat. V roce 2001 překvapil Drašnar svazkem experimentálních textů Noc na pláži. Pod podtitulem Etudy, improvizace a ostatní cvičení se skrývala směsice montáží, remixů, manipulací či počítačem generovaných fragmentů. Od textů inspirovaných Stylistickými cvičeními Raymonda Queneaua, přes kolářovské „křížení stylů a idejí“, experimenty využívající meditačních technik až po zmiňované počítačem utvořené či modifikované texty, v nichž autor objevuje zvláštní sémantický svět za hranicemi gramatiky a logiky: „velký počítač spřátelí smutný dívka“, „Tomáš miluje Tomáš“, „masturbarbace“. Tvůrce – ať už vlastním zásahem či prostřednictvím mechanické kombinatoriky – uplatňuje různé úhly pohledu, různé žánry, snaží se „uchopit a jazykově zhmotnit vzájemné působení a komunikaci mezi vědomím a textem“. Za nekonečným počtem textových variant a jejich interpretací cítíme na jedné straně melancholii („nic se nedá vyjádřit slovy“), na straně druhé však „zenový“ humor tryskající z věčné hry světa. Zatím posledním vydaným dílem Jiřího Drašnara je román Venuše spící v krajině (2004). Kritikou rozporuplně přijatý příběh rozvíjí především v úvahových pasážích autorova erbovní témata, z formálního hlediska se však zdá nezvykle ztišený a „zkázněný“. Osu vyprávění tvoří monolog muže, Američana, který hledá svoji identitu v náručí žen, v umění i třeba ve filozofii japonských bojových sportů. Příběh sám je vydestilovaný až na základní dřeň; román stojí především na vypravěčových meditacích o existenci, kráse, stárnutí atd. Autor srovnává různé životní koncepty, dává do protikladu Východ a Západ, resp. „duši americkou, evropskou a asijskou“. A opět neprivileguje jedinou správnou cestu – jen předestře různé pohledy na život a ostatní nechává na čtenáři.

 

(jn, foto www.blisty.cz)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2008

 

E drsnr@volny.cz

Články autora na Britských listech

Jiří Drašnar: Venuše spící v krajině - Český rozhlas Olomouc, 4. května 2011