Autoři

František Dryje je básníkem “negativní noci”, modrého dýmu, který stoupá do hlavy, sexuality, jež se ocitá na rozhraní mezi hrou a erotickou duchovností, mezi namáhavou tělesností a lehkým snem, ve kterém objekt naší milostné touhy raději oblékáme než svlékáme. Podobně jako většina protagonistů meziválečného i těsně poválečného surrealismu je Dryje dvojdomou uměleckou osobností. Píše básnické texty, prózu, eseje, ale je také autorem četných koláží a jiných surreálných objektů. Své texty shrnuje do cyklů, jejichž názvy naznačují obsah: Variabilní symboly, Nutná obrana, Paralelní básně, Proplétání jazyků, Temné jasno, Vykopaný pes, Zezadu atd. Výbor z cyklů napsaných v letech 1987-1993 vyšel jako autorská prvotina pod názvem Požíraný druh. Je uveden citátem z Konráda Lorenze, že pro “požíraný druh je přítomnost požírajícího vyslovenou výhodou.” Proto můžeme většinu textů v této knize publikovaných číst jako temně apokryfní variace na téma slabšího a silnějšího, požírajícího a požíraného, oddávajícího se i zmocňujícího se, pasivního a aktivního. V těchto polaritách je skryta sadovská poetika nezkrotné divokosti vášně na jedné straně a stejně tak náruživé poddajnosti toho, kdo se v rukou vášnivce proměňuje v lapené zvíře nebo v jakousi chrámovou kněžku-obětinu. Paralelou Bretonova slavného textu Nadja je Dryjeho próza Pavla Adlerová, která tvoří značnou knihy Požíraný druh. Fiktivní i skutečná hrdinka není jen básníkovou láskou, ale spíš esencí ženství, které si mužský svět podmaňuje i zotročuje, vysmívá se mu a pohrdá jím, ale zároveň ho přetváří ke svému obrazu. Tato Pavla Adlerová je valéryovským “nezvyklým útvarem”, věčnou matkou a amorfní ženou, bytostí, která muže uzavírá do své jeskyně. Text můžeme číst jako variaci na staré freudovské téma, jímž je třeba oidipovský komplex, ale i jako obecné vyjádření pocitů každého milujícího člověka, který chce ochočit lásku tím, že před ní utíká. Napětí mezi ženským a mužským světem, sexem a erotikou, dostává charakter ryze intelektuální, odtažitý. Dryjeho básně, plné náznaků a nápovědí, syrovosti a naturalismu, ale i duchovní hravosti, připomínají v důsledku ženská torza Teigových koláží, jež jsou asexuální, bezpohlavně andělská, čímž jakoby navozují představu mužského strachu a existenciální úzkosti před tajemným světem žen, živelnosti a přirozenosti. Tak se surrealismus, který od svého počátku odstraňoval zábrany v člověku, obrátil nejen v tvorbě Františka Dryjeho ve svůj opak: v úzkost před animalitou, v útěk před pastí sexuality do říší vzdálenějších a nedotknutelných, v nichž se veškeré obcování těla s duchem děje v krajině osamělosti. Variací na kafkovské téma “doupěte” a poeovskou “jámu” je básníkův fragment Proplétání jazyků, který se vedle jiných textů objevil v knize Muchomůr – génius noci. Od jámy, propasti jako prvotního stavu bytí se po vertikále života přesouváme k metamorfóze jámy v “Dámu”, aby odtud vedla “samotářova cesta” do “dílny”, kde vzniká “dílo”, které je ovšem esoterické povahy, aby v závěru tohoto surreálně alchymistického aktu či transmutace byla vytvořena “silná osobnost” (Alfred Kubin) “Velkého domu”. Vertikální text napovídá, že u Dryjeho stejně jako u jeho surrealistického kolegy výtvarníka Martina Stejskala je patrný přesah surrealistické metody a vůbec pojímání světa směrem k hlubinným a příčným naukám a k disciplínám hermetickým, kabalistickým, mysticky zasvěceným. Intelekt se tady obrací v obnovený náboženský kult a mýtus. Víc než o tělesné doteky, o vztahy bytostí sevřených do jediného časoprostoru, jde v těchto cyklech i v textech další knihy nazvané Mrdat o “údery okem”, o rány a zásahy intelektuální odtažitostí a askezí, o průniky k podstatě jevů skrze jejich vnější absurditu. Čtyřdílná kompozice Šalamounův hadr je projevem formální bezbřehosti a svobody surrealistického pohledu na svět. Patrně nejsilnější je první oddíl knihy, nazvaný Některé polohy. Básníkovo alchymistické a mystické poutnictví se manifestuje i v citační rovině: dynamika pohybu dopředu, zpátky, na jedné noze, v podřepu, letmo, jízdmo, v závěsu, v “paprscích větru” vnáší do básníkových textů existenciálně laděný tón, prvek neukojitelného hledačství, jež laškuje i se smrtí. Proměny běžných situací v nenormálnost, tajemná interakce mezi subjektem a objektem, zmatek světa, překonávaný řádem sebezrcadlící se duše – to jsou konstanty dosavadního díla Františka Dryjeho.

(js)

E-mail: dryje@email.cz

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006