Autoři

S Jiřím Dvořákem vstoupil do literatury pro děti a mládež autor, jemuž je vlastní neokázalost, jemný humor, cit pro dětské vnímání světa, do jisté míry tradicionalismus a též absence jazykové i námětové exhibice. Ačkoli dvě z jeho knih mají v názvu vykřičník, tvůrce se nesnaží ohromovat čtenáře originalitou zápletek a nápadů – spíše je mu vlastní naplňování motivů tradičních a posun jejich vyznění dle vlastní poetiky. Ústředním žánrem se mu stala bajka či drobná báje, kdyby tento termín už nebyl obsazen pro literární prehistorii. Nicméně, za úhelné kameny autorovy poetiky lze považovat iracionální výklad světa, tedy jeho vidění dětskýma očima, a přenesení lidského jednání na zvířata či věci. Na rozdíl od klasických bajek se však u Dvořáka jen sporadicky objevuje explicitní výchovný moment: má-li autor volit mezi moralitou a vtipem, raději sáhne po druhé možnosti. Zůstává tedy rozkročen mezi vypravěčem tradičním a moderním, a to jak z hlediska látky, tak i stylu (viz i podtituly jeho knih „bajky-nebajky“, „pohádky a nepohádky“). Prvotina Plesk! (1997) přináší soubor krátkých lyrizovaných vyprávění nejen o zvířatech. Už od úvodních stránek je zřejmé, že se autor nemusí dětskému čtenáři nijak násilně přibližovat, nýbrž že se ve světě dětsky posunuté senzitivity a logiky zcela přirozeně ocitá. Píše, jako by rozuměl řeči zvířat, jako by bylo běžné, že klokan nosí „klokanský průkaz“, že si hudební nástroje mezi sebou po koncertě povídají, stejně jako že i slova (autorův oblíbený motiv) mají svůj vlastní život – „slovo hroch neví, jak vypadá jeho jmenovec, s nímž sdílí kulaté bříško“. Důležité je, že se tvůrce nepovyšuje nad dětského čtenáře, ani na něj spiklenecky nepomrkává, jen mu předkládá střípky skutečnosti kolorované humorem a poetickým viděním: „Město se choulí v chladném bílém kožíšku, ulice si už navlékly blýskavé náhrdelníky klouzaček a z mraků padají ve vločkách další a další chvíle ticha...“ Je to starý dobrý svět, z nějž sálá klid a mírnost, možná někdy až příliš křehký, jako by se nehodil do dnešní doby. Řada textů by ostatně mohla vzniknout kdykoli, nenesou žádnou pečeť doby. Celkově však jako by tomuto debutu chyběl výraznější, osobitější rukopis. Druhá autorova knížka – Kvítka z čertovy pohádky (2002) – se opět ocitá v magnetickém poli bajky. Kromě krátkých vyprávění zde autor už nakročil také k delším pohádkovým příběhům, většinou parodicky laděným, a stejně jako v prvotině zařazuje i rýmovanou poezii (jeho výsostným médiem se však jeví spíše próza). Subtilním sémantickým gestem opět oživuje svět napříč entitami: „Noviny mají krátký život – stárnou se svým dnem. Ráno jsou čerstvé a plné síly, v poledne pomačkané a obnošené a navečer už bývají němé a unavené jako budík po sto letech chůze.“ Kromě bájného výkladu věcí nechává autor povstat text i z ducha pouhé jazykové komiky tím, že bere slova doslovně či v jejich mnohovýznamnosti (viz praní prádla, lekárna ad.) Do širšího čtenářského povědomí se Jiří Dvořák dostal svou třetí knihou Slepice a televize (2003), k čemuž přispělo i originální výtvarné ztvárnění publikace ilustrátorem a grafikem Jurajem Horváthem. Tento soubor „bajek-nebajek“ se půlí na část takřka klasickou a – řekněme – moderní. V té první jsme obvykle svědky toho, jak malý a slabý přechytračí velkého a silného, v té druhé jde spíše o grotesku a imaginaci: „Uvnitř žárovky je malá sluj a v ní zavalený horník...“ V obou částech je zřejmé, jak autor výrazně potlačil své původní tíhnutí k poetizaci skutečnosti a mnohem častěji sahá i k ironii a méně laskavému humoru. Zaznamenáme také další tematický a „technologický“ rozptyl: od mytické inspirace (Vlčí máky) přes parafrázi lidové pohádky (Jak chasník Vendelín doběhl smrt) až k titulní humoresce, v níž si slepici najdou svůj oblíbený televizní pořad – „poctivé zrnění je přece stokrát lepší než všechny ty lidské řeči“. Zatím poslední autorovou knížkou je drobný pohádkový příběh o útěku zvířat ze zoologické zahrady nazvaný Zpátky do Afriky! (2005). Opět tedy běžná zápletka a opět zvířata v hlavní úloze. Dvořákův vklad do tohoto věčného námětu dětské literatury tkví v neokázalosti podání, v humorném domýšlení jazykových stereotypů (když zaneprázdněný pán poradí slonovi, ať „sedne na tramvaj a za čtvrt hodiny je v Hlubočepích“, má to katastrofální následky) a více než kdy jindy v jemně a s nadsázkou podaném poselství. To, že pro každého je „doma“ jinde, nesymbolizuje jen kontrapunkt mříží ZOO a afrického pobřeží, ale i nešťastná blecha z Prahy ocitnuvší se nedopatřením na černém kontinentě, nehledě na již zmiňovaný štulec uspěchanému světu dnešní doby. Knihu Zpátky do Afriky! velmi citlivě a poeticky ilustrovala Alžběta Skálová. Jiří Dvořák se na řadě knih pro menší děti a předškoláky podílel také jako překladatel. Též přispěl svými texty do publikace Šmalcova abeceda (Baobab 2005).

(jn)

Medailon je aktuální k 1. srpnu 2006