Autoři

Básnické dílo Stanislava Dvorského se ke čtenářům – vinou nepříznivých dobových okolností – dostává opožděně, fragmentárně a často proti proudu chronologie. Dosud tedy nebylo nejen náležitě doceněno, ale ani dostatečně reflektováno. Přiznejme ovšem, že svou roli zde sehrál i fakt, že Dvorského poezie se před interprety neotevírá snadno a okamžitě, už proto, že je do značné míry vázána na “generační senzibilitu” 60. a 70. let. Anebo ještě jinak. Dvorského texty jsou jak nadčasové, zakotvené v imaginativně existenciální linii umění, tak zároveň úzce spjaté s dobou svého vzniku. Pomalé, statické, popisné, širokodeché zkoumání světa, který už po teigovsku nevoní, rezonuje s dobovými trendy absurdní a existenciální literatury. Patronem by se Dvorskému v určité etapě tvorby mohl stát kupř. Samuel Beckett a společným tématem možnosti dorozumění, resp. průzkum nedorozumění, kdyby však náš tvůrce nebyl složitě propojen s mnoha dalšími vlivy a kdyby vposledku nenaplňoval maximu Maurice Blanchota: “Dílo vždy znamená – nevědět, že již existuje nějaké umění, nevědět, že již existuje svět.” Zjednodušeně můžeme říci, že exsurrealista Dvorský se de facto napojil na dobový proud absurdní literatury, který obohatil svým poťouchlým imaginativním lyrismem se společenskokritickým ostnem. Spřízněnost s absurdisty tkví především v metodě: Nemohu-li smysluplně popsat a poznat svět, popíšu alespoň jeho malý, často nicotný výsek. Spolu se svými postsurrealistickými souputníky se zas autor “hlídá”, aby nepropadl úžasu, kráse a zářivým metaforám avantgardistů, které tak zklamaly, či lépe řečeno – už nevystihují realitu. Pokud jsme se snažili vystopovat vlivy, které spoluurčovaly poetiku Stanislava Dvorského, musíme se zmínit i o moderním výtvarném umění, fotografii a hlavně jazzové hudbě. Vliv jazzu je u Dvorského patrný spíše atmosférou než hmotnými atributy. Básník se snaží pojmenovat takřka nepojmenovatelné nálady, především podivnou dobovou melancholii a tichý vztek, nálady, které dokáže vyjádřit kupř. jazzový saxofonista, slovesný tvůrce se už musí uchylovat k “jazzovým halucinacím” či dokonce “slovní hudbě”, jak píše Dvorského generační druh Petr Král. Na jiném místě Král uvádí: “(Dvorský) říká té poetice “konstelace slov” a jde v ní o důsledné využití specifické, jen básni vlastní výrazové moci jedinečných setkání mezi slovy samými: mámivých slovních spojení, v nichž verbální – napůl pojmový, napůl čistě zvukový – a grafický aspekt překryje všechny ostatní (dějové, reflexivní i obrazné), osamostatní se, a podstata sdělení se přesune do “statické” hry ozvěn, vysílaných slovy ke slovům jako signály majáků.” I díky této sémantické rozvolněnosti se Dvorskému podařilo zachytit jakousi “generační senzibilitu”, jak často opakuje Petr Král – ale právě zde se skrývají i meze dorozumění pro další čtenáře. Za Dvorského textovými rébusy lze tušit pocit ironie, marnosti, marasmu doby, nevíry ve slova, ale též víry v umění, a zase ironie, pocity, které dnešní čtenář už nemusí zcela identifikovat, naladit se na ně, plně je pochopit. Přesto provokují a zneklidňují. Čím? Opět paradox. Dvorského texty provokují svojí neexaltovaností, nevášnivostí, antiromantičností, kafkovským chladem, uvnitř nějž tušíme oheň, provokují tím, co v nich chybí. Dlouhé “litanické” texty, které u autora často nacházíme, obvykle pohání vášeň či zuřivost. U Dvorského nikoli, ten klidným, až stoickým hlasem podivně mumlá a hloubá nad zdánlivými samozřejmostmi a demaskuje tak mimo jiné leckteré iluze moderního umění i jazyk sám, služebně se zapřahající do jakéhokoli chomoutu. Sebe sama, svůj vlastní život, se snaží básník skrze umění zmytizovat, ale zároveň dělá všechno proti tomu. Podobá se to chůzi na předem naříznutých chůdách: “stěhovaví ptáci se třpytí doposud v chodbách větrné stavby / která na konci této řádky už hnije” (Jistá nemoc). A jak se Dvorského poetika vyrovnává se surrealismem? Vezměme si jen básníkova zvláštní přirovnání: “měl… uši cudné jako zítřejší rybolov” či “noc… mrazivá jak čelo popsané křídou”. To není žádný břeskný surrealismus, nýbrž matoucí rozmývání vztahů mezi slovy. Z nablýskané stavby vědy a umění zbývá už jen “plíseň rozumu”, sarkasmus a zbytky imaginace: “žíly se nám zavrtávaly pod kořeny velebných stromů / a tam se svíjely jako přeseknuté dešťovky”. Někdejším dobyvatelům “na obzoru teď nadějně světélkují jakési hnilobné pařezy”. Ano, Dvorský nemá údernost Karla Šebka či barevnost Pavla Řezníčka (ani ji programově nechce mít), ale pod jeho “pobledlou šedí”, pod jeho neurčitostí či vlastně mnohoznačností může čtenář najít vlastní hlubinné “podmořské stavby”. A co víc: U Dvorského paradoxně cítíme přesnost obrazů a přísnost imaginace, jakkoli se to zdánlivě neslučuje třeba s psychickým automatismem či jazzovou improvizací. Není to kupení krásných či bizarních obrazů, ale imaginativní přemýšlení o světě. Není to krásná literatura, ale “temná dunění pod podlahou krásné literatury”, jak kdysi napsal Vratislav Effenberger.

(jn)

Medailon je aktuální k 1. červnu 2008.