Autoři

Eisenschimlová působila třináct let jako redaktorka v Mladé frontě – nejprve v časopisu Sluníčko, určeném nejmenším čtenářům, posléze v mládežnickém časopisu Sedmička. Tvorba pro děti pro ni byla a je hlavním předmětem tvůrčího zájmu, jak napovídá i její literární činnost: v roce 1961 vydala dětské říkanky Barevné hříčky (ilustrace J. J. Janeček), v roce 1968 další verše pro děti Račte vstoupit (ilustrace V. Kubašta), v roce 1971 verše z prostředí zábavního parku Hurá na kolotoč (ilustrace V. Kubašta). Mládeži byla určena divadelní hra Neznámá planeta, která byla realizována na počátku 70. let. Naopak k dospělým míří hra Host (Dilia, Praha 1988). Zatím poslední autorčinou vydanou knihou je próza pro děti Co svět neviděl (ilustrace J. J. Janeček). V současnosti žije Lilly Eisenschimlová střídavě v Praze a na chalupě v Bedřichově, kde právě dokončuje další dětskou prózu, ovlivněnou esoterikou a východní filosofií, zejména buddhismem.

Máme-li načrtnout jádro poetiky Lilly Eisenschimlové jako autorky textů určených malým čtenářům, je možné vyjít z její poslední vydané prózy Co svět neviděl, která v sobě sdružuje všechno, co autorka během svého tvůrčího hledání dosud nalezla. Právě v této knize se totiž snoubí jak poetická hravost předchozích veršů, říkanek a říkadel, tak smysl pro dramatické napětí, tvořící základ jejích divadelních her, a rovněž slovní ekvilibristika, pro tvorbu Eisenschimlové zcela neodmyslitelná. A k tomu jako bonus velká témata. Ne každý, zejména v prostoru současné české tvorby pro děti a mládež, je schopen a ochoten pustit se do témat závažnějších, než je kupříkladu problém ztracené hračky, špatné známky ve škole, nechuti odejít do školy, pomoci v domácnosti anebo péče o mladší sourozence. Eisenschimlová se nebojí, a tak směle volí příběhy o neřešitelnosti bludného kruhu, nevyhnutelnosti smrti, neodvratitelnosti plynutí času či touze člověka uchopit anebo pojmout celý svět. A přitom z těchto „těžkých“ témat dokáže vytvořit vlídný příběh, aby se malí čtenáři zbytečně nevyděsili, ale velké téma zůstalo. V tom lze hledat jistou spojitost s velkými tvůrci dětské klasiky jako například Astrid Lindgrenovou, ovšem na rozdíl od Lindgrenové se Eisenschimlová odvrací od tzv. civilního života dítěte a snaží se zobecňovat. Její doménou je abstrakce. Autorka patrně spoléhá na mimořádnou schopnost dětského čtenáře, zejména co se představivosti týče, o fantazii nemluvě. Dnes je možné konstatovat, že cesta Eisenschimlové od krátkých veršovaných říkanek k delšímu prozaickému textu byla šťastným rozhodnutím, protože větší rozměr poskytl autorce možnost hlubšího ponoru, čímž z textu udělal záležitost. Už nejde jen o „hraní se slovíčky“, čili jakési hledání rytmicky podobných slov k pobavení sebe i ostatních, ale o uchopení tématu, které někde začíná, čímsi projde a na základě logické úvahy kdesi skončí, a tak sdělí to nejpodstatnější. Eisenschimlová se striktně vyhýbá přílišné popisnosti a zdlouhavé lyričnosti, jde přímo k věci a nezdržuje se vedlejšími motivy. Je stručná, věcná, jasná. Tím jako by vycházela vstříc současným trendům usilujícím o maximální zhuštěnost. Bylo by však mylné domnívat se, že se snaží srovnat krok s dobou, opak je pravdou. Autorka tak píše proto, protože taková je. A s přibývajícím věkem jako by důraz na věcnost ještě sílil. Pravděpodobně už nemá zapotřebí cokoli rozmělňovat v nadbytku slov, k vyjádření toho podstatného jí postačí dvě, tři stránky textu, kde zvládne příběh rozkrýt, zkomplikovat, zase rozmotat, uzavřít, a ještě nastínit katarzi – ať už jde o témata obecná a zásadní, anebo taková, která ji zajímají z pozice kumštýře a spisovatele. Pro příklad stačí uvést text Co svět neviděl, první ze stejnojmenné knihy. Odvěký problém umělců stvořit něco nového, originálního, co ještě nikdy nikoho nenapadlo, autorka uchopila současně jako otázku „kdo s koho“ a zobecnění problému „není všechno zlato, co se třpytí“ – tedy tři zásadní otázky, na které ale dokáže odpovědět jedinou větou, kterou se dobere poznání, že není nad skromnost a vědomí vlastních, silně omezených možností. Teprve tehdy může člověk udělat velikou věc, když se o to nesnaží a přestane doufat, že spasí celý svět. Protože ho beztak nespasí a protože absolutní pravdy a řešení neexistují. K dětské tvorbě neodmyslitelně patří i humor. U Lilly Eisenschimlové však je toto téma poněkud nejednoznačné. Ne snad že by Eisenschimlové texty humor neobsahovaly, spíš jde o to, že nejde o legraci v prvním plánu. Vlastně vůbec nejde o žádnou legraci, ale o naprosto vážné věci, které autorka jako by neměla chuť řešit přes můstek dobrosrdečného humoru. Dostává se potenciálním čtenářům pod kůži jinými prostředky – přesně odpozorovanými detaily, postřehy, logikou, přímočarostí… Humor tu stojí jaksi v pozadí a vyskakuje jen tehdy, když není zbytí, protože daná situace je humorná již ve své podstatě. A to je na textech Eisenschimlové velice sympatické a současně originální. Tím se tato autorka vyčleňuje z houfu úporně vtipkujících spisovatelů literatury pro děti a mládež. Eisenschimlová k dětskému čtenáři přistupuje jako k plnohodnotnému partnerovi, kterého ani nepodceňuje, ani nesráží kamsi na úroveň batolete, jež musí stůj co stůj poučit. Ona dávno už přežitá, přesto stále se vyskytující didaktičnost je pro autorku tím, co nemá zapotřebí, a tak se její poněkud nepohádkové „pohádky“ stávají univerzálním textem, který zaujme děti i dospělé – tedy ty, kteří to se svými dětmi myslí alespoň trochu vážně. 

(mw)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2007.