Autoři

V 60. a v 70. letech pracoval jako inženýr v oborech průmyslové automatizace a stavebních strojů, od roku 1969 se věnuje grafice a užité grafice. Od roku 1975 je v plném invalidním důchodu. V roce 1980 emigroval do Německa (Mnichov), kde prošel řadou zaměstnání. Dnes žije v Mnichově a v Praze.

Publikace Surrealistické východisko 1938–1968, vydaná Československým spisovatelem v roce 1969, přiřadila Romana Erbena k postsurrealistickému okruhu UDS, v jehož rámci se v 60. letech protínaly vlivy beatnictví, existencialismu, experimentální poezie, surrealismu, ale i jazzových a bebopových improvizací nebo absurdního dramatu a kde se profilovaly natolik rozličné a vyhraněné tvůrčí individuality jako Milan Nápravník, Věra Linhartová, Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček, Stanislav Dvorský nebo Petr Král. Právě Král Erbenův raný cyklus Uhlí, soubor černobílých výtvarných kreací na pomezí informelu a mediumní kresby, hodnotil jako „vzácnou zprávu, v níž autorova ruka… zaznamenala s citlivostí seismografu nejen rozhodující ‚šramoty dole pod námi‘, doléhající odněkud z pravěkých jeskyní až do dnešních sklepů, ale i významné posuny, k nimž dochází mezi výtvarným a verbálním rozvinutím téže mentální představy“; esejista tím naznačil budoucí dvojdomost Erbenova díla, jeho určující pohyb mezi slovem a obrazem. I když: Erben nikdy netvořil v tradici dobového básnického konkretismu, neformuloval svoji poetickou zprávu jako Jiří Kolář nebo Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, tedy jako text, jehož slova přerůstají v obrazné sdělení, jako souznění sémantického vyjádření s oblastí vizuality. Víc jej zajímala možnost paralelního, analogického vyjádření – a tuto možnost postihnout téma jednak slovesně, jednak výtvarně autor využil jak ve své opožděné knižní prvotině Artyčoky chána Kučuma, výběru z textů z let 1962–1989, tak v druhém svazku textů s titulem Honitba v salónu, který na debut chronologicky navazuje a předkládá čtenáři básně datované roky 1990–2004. Erbenova poezie plyne ve vlnách obrazů, aforismů, metafor, nesoustavných poznámek na okrajích soustředěných myšlenek, dobývá to, „co ještě zbylo po kapsách“, co plní „záhyby šatů“ – nekráčí vzpřímeně a stejně dlouhými kroky, její pohyb jsou „výskoky / doteky, pomlky“, klouzání, šeptání, tleskání, kývání, hvízdání, mávání; pocit, že „celý svět poskakuje / kolem nás po čtyřech“. Pohyb především: cval koně, chůze člověka, běh psa, tanec nohou, gesta rukou, mimika obličejů – a nad tím: „Maestro vítr“. Básně Artyčoků chána Kučuma i Honitby v salónu – ne nesoustavné sledy obrazů, ale epizované texty, ne „prázdno světa“ podle Petra Krále, ale permanentně bublající a přetékající „plnost světa“ – jsou věčně nezavršené, otvírají se a natahují k příštím možnostem, jsou neposedné, neukázněné, představují nekonečný work in progress. Podobně jako sám jejich autor, jemuž tak jako Tristanu Tzarovi myšlenka se rodí v ústech a pro kterého každé další čtení starého textu znamená jeho přetavení do nové a znovu nestálé podoby. Erbenovy básně mají charakter návodů a popisů, cvičení a rozcviček, ale také recesí a mystifikací, vyrůstají z kulis města Prahy, z kulis čtvrtí Nusle a Michle, těch „dvou obstarožních dam s těžkými protislunečními brýlemi, které mají to své už dávno odbyto“, mají charakter návodů k putování napříč skutečností, jsou sumou orientačních bodů k odkrývání toho, co nám uniká, k dobývání toho, co se zdá za mezí našich možností. Básník svým vyhroceně osobním psaním, texty rotujícími kolem autorského subjektu, dobývá zpět to, co odnesl čas, to, co odplynulo s dětstvím – „dobýváme zpět svůj ukradený svět“, píše Erben a schraňuje do textů své vzpomínky, své dávné i přítomné obsese, eviduje svá osobní a nenahraditelná tajemství. Poněvadž „jen paměť je nedotčená / nůžkami. Život se vyretušovat nedá.“ V psaní Romana Erbena je jako jedna ze základních hodnot přítomná nedůvěra: trocha skepse, trocha ironie i sebeironie – odstup od světa techniky i od světa poezie, jemný společenský kriticismus, persifláž upatlaného češství z úst emigranta: „Téměř všechno, co se v Čechách zasadí / se ztratí. Všimněte si té záře, / která z toho vychází!“ V podstatě celou Erbenovu slovesnou tvorbu můžeme chápat jako originální antipoezii, jako polemiku s žánry, s patetickou a šifrovanou lyrikou i s rozlehlými epickými pásmy, jako nedůvěru ke stylizaci a jako nedůvěru k fikci. Básníkovi jde vlastně o jediné: Neuzavřít se možnostem, nenechat si zkalit zrak. Protože „v každé kapce, podobně jako v králíkovi nebo v opici, se k nám dostává nepřeberné množství drobných zpráv. Žádné slovo není vynecháno“.

 

(rk)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

 

Zdroj fotografie: Slovník české literatury po roce 1945