Autoři

K vydání je přichystán rozsáhlý soubor jeho esejistiky věnované postavám domácího i zahraničního výtvarného umění od druhé poloviny 19. století po současnost. Žije v Praze.

Pocit, jenž ve čtenáři vyvolává mytický Pyriflegethón, který Gustav Erhart povolal do titulu své zatím poslední sbírky básní – čili ona podsvětní řeka, jejímž korytem se nevalí voda, ale věčný oheň, je nutně ambivalentní. Na jedné straně uchvacující a erotismem nabité proměnlivé obrazy rudožlutých plamenů tančících v trojnásobné tmě, na druhé straně děs z vlastní přítomnosti v místě vyhrazeném jen bohem zavrženým, nejtěžším hříšníkům, které trojnásobná zeď dělí od zbytku Hádovy říše, jež se nachází tak hluboko pod zemí, jak vysoko nad zemí jsou nebesa. Na podobnou ambivalenci, takřka oxymorické napětí mezi osvobozující magií řeči a bolestně svazující tragikou lidské existence, která je v nejhlubším nitru této řeči zakleta, vsadil básník při konstrukci svého osobitého výrazu – a to nejen v knížce Podél Pyriflegethónu, ale také v trojici sbírek, jež tomuto opusu předcházely a v jejichž titulech se obsesivně navrací jedna a tatáž úvodní litera: Purgatorium (1996), Proudnice nenávratna (2000) a Podvojná znamení (2005). Nejprve k oné magii jazyka: U Erharta, absolventa dějin umění, člověka múzického, jenž svůj nejvlastnější žánr souběžně s básní nalezl v eseji, je přístup k nástrojům, kterými své počitky a meditace otesává, maximálně svobodný, ba avantgardní: záliba v míšení archaismů s autorskými novotvary, proplétání češtiny s latinou, případně angličtinou, stejně jako důmyslná benevolence v rýmové a rytmické struktuře nebo práce s melosem, tedy hudebností textů (kterou jim autor dodává mj. aliteracemi a asonancemi), je svojí vzdušností a širokodechostí v zásadním kontrastu s mortální a skeptickou, čili krátkodechou, mnohdy až jakoby přiškrcenou, již jen „dodýchávající“ motivikou, z níž básník skládá své ústřední téma. Zpěvností některých textů, byť zhuštěných do minima slov, Erhart oživuje a připomíná erbenovskou baladičnost, rozeznívá folklorní echa, napojuje se na poetiku lidových mýtů a pověstí, aby vzápětí vzlétl do výše k aforistickým či přímo meditativním polohám, v nichž je čas jak na šeptání esoterických formulí, veršů-zaklínadel, tak na vlastní uměleckou genealogii. (Jen v knížce Podél Pyriflegethónu jsou jménem vyvoláni mj. Sade, Jacob, Jarry, ale také ironie Baudelairova nebo duch dekadence; obecněji Erhartovi do jeho textů pronikají prvky symbolistní, fantaskní, ba surreálné.) A k oné tragice lidské existence, která lyrický subjekt ovíjí, resp. bolestně svazuje: Erhartovy básně jsou texty-zrcadla: zrcadla vnitřní tesknoty a melancholie, samoty a tísně z matnících a drolících se obrazů starého světa, který kdysi znamenal bezpečí a soulad, protože ještě odkazoval ke skutečnosti, ke konkrétním věcem, dokud ho nepřelila vlna brutální moderní či spíš postmoderní imagologie – obrazů, od nichž vede cesta zas jen k dalším obrazům, k jakémusi imagologickému perpetuu mobile, které pluje nad realitou, aniž by se jí kdy dotklo. Ona původní krajina se vzdaluje, v duši umírá („Trupelnatý trupel stromů / listí v hávu prašném / žhoucí bolest rubínů / bílé kosti bez stínů / seškvařené vášně“) a člověk, jenž se ztrácí spolu s ní, a především sám sobě, je „živý míň než neživý / z páry stoupat zdá se / Přelud víc než zdánlivý / v bodajícím jase“. Co zbývá, vyjevuje Erhart hned v prvním dvojverší Podél Pyriflegethónu: jsme už na věčnost „do hříchu pohříženi / na kůl naraženi“ – a čím víc je naše krajina zasypávaná mrtvými obrazy, simulakry, tím přesněji a neodvratitelněji tkáme svoji „geometrii smrti“. Co zbývá básníkovi, který pochopil svůj bytostný nesoulad se světem? Kromě užívání baudelairovského léku, jímž je permanentní nutnost opíjet své smysly, snad už jen málomluvně naléhavý poetický lament, skrz mnohost jehož významových vrstev lze propadnout hluboko do dějin kultury, až k prvotnímu mýtu. Básník však hraje se čtenářem hru, neboť mu sice podává klíč, ale ty správné dveře ukrývá s důmyslem malíře-abstrakcionisty; jako by říkal: Tu máš – a hledej sám ten pravý referenční rámec, zámek, do něhož klíč pasuje, znovu oživuj obrazy, za nimiž je kus hmatatelného světa. Anebo, poněvadž autor ponechává interpretacím své poezie otevřené velmi široké pole, můžeme vzít za své Erhartovy verše Doznání: „Vzpomínám málo / nerad / a když / tak většinou jen / věci nepodstatné // S urputností starce“. A potom vykročit buď do rudé lázně Pyriflegethónu, která rázem smyje všechny viny, anebo na opačnou stranu, do tmy naprostého a věčného zapomnění.

 

(rk)

Medailon je aktuální k 1. červnu 2008; autorem fotografie je Jan Horáček.

E gustav.erhart@ceskatelevize.cz