Krátce byl redaktorem ostravského nakladatelství Profil, roku 1970 byl zatčen a odsouzen z politických důvodů k 18 měsícům vězení. V roce 1974 se vystěhoval do Německa, v němž trvale žije v okolí Mnichova a kde do roku 1994 pracoval jako lektor nakladatelství Fischer Verlag. V exilu psal Filip své prózy nejprve v němčině, jsou však vesměs spjaty s českými dějinami a společností. Je laureátem německé Ceny Andrease Gryphia (1991).
Těžištěm česky psané literární tvorby Oty Filipa jsou knihy napsané a vydané na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v nichž autor maximálně zúročil své umělecké dispozice a výrazně rozvinul schopnosti svého vypravěčského naturelu. Událostí české literatury z té doby se mohl stát vynikající spisovatelův románový debut (přičemž debut značně opožděný) Cesta ke hřbitovu, v nichž (zčásti i autobiografickýma) očima dospívajícího hrdiny reflektuje pohnuté události spjaté s koncem druhé světové války v prostoru Ostravy a vůbec severní Moravy; nikoli náhodou bývá tato Filipova próza často přirovnávána k analogicky nonkonformním Zbabělcům Josefa Škvoreckého. Jenže autorův román vyšel v „hodině dvanácté“, v předvečer éry cenzury: proto už byl nedostatečně kriticky posouzen a další vývoj autorovy literární dráhy již předznamenalo jeho uvěznění a posléze odchod do exilu. Tam se však osud českého spisovatele Oty Filipa rozdvojuje na knihy psané německy a knihy psané česky. Zpočátku ještě spisovatel pořizoval též česká znění německy sepsaných próz, posléze však od této praxe upustil. Shodou okolností hned první větší exilová prozaická práce, kterou Filip uveřejnil nejprve německy (a vzápětí i česky v exilovém nakladatelství Index), představuje umělecké vyvrcholení jeho dosavadní literární činnosti: tragigroteskní románová kronika Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy (podle níž byl po roce 1989 v Čechách natočen pramálo nápaditý televizní seriál) zaujme především svým nekonvenčním epickým pohledem, jímž se tady rámuje několik desetiletí života severní Moravy a věnec příběhů jejích rázovitých obyvatel a kterým zde Ota Filip ilustruje věčně kontrastní dichotomii „velkých“ a „malých“ dějin. Román je časově doveden až k roku 1968. Pro tuto epickou knihu je charakteristický výrazně ironický vypravěčův odstup od kalvárií hlavního hrdiny a veškerého společenského dění. Podobná dominantnost ironické filosofie dějin i filosofie člověka je příznačná rovněž pro další autorovy rané prózy, zvláště pro burleskní příběh z husákovského kriminálu Poskvrněné početí. Tyto autorovy posrpnové prózy se nedočkaly ani v exilu důkladnějšího kritického rozboru, v Čechách po listopadu 1968 též nepatřily k nejanalyzovanějším a v českém kontextu jsou téměř neznámé, a tudíž i nicotně reflektované poměrně početné spisovatelovy německojazyčné knihy. S jedinou výjimkou: jeho Kavárna Slavia vyšla v českém překladu nejprve v samizdatu – a poté bylo polistopadové vydání této další typicky filipovsky bizarní prózy přijato se značným uznáním, zejména se oceňovala autorova interpretace lidského života a společenského vývoje jako nekonečného „absurdního mumraje“ (M. Zelinský). K české literatuře se Filip vrátil až po určité prodlevě: jednak autobiografickou bilancí Sedmý život, v níž se vyslovuje k problematickým kauzám svého životaběhu, jednak v próze 77 obrazů z ruského domu, která byla volně inspirována pobytem spoluzakladatele abstraktního malířství Vasilije Kandinského na začátku 20. století v místech, kde Filip v Německu žije.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2007
