Podle jejích scénářů byly natočeny mj. filmy Neúplné zatmění (1982) a Vlčí bouda (1986). Od roku 1973 je ve svobodném povolání, od roku 2000 vede kursy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Píše též rozhlasové hry (mj. Čeho se bojí mistr, 1990; Andělský smích, 1994).
Již od začátku sedmdesátých let se Daniela Fischerová intenzivně věnovala především literární tvorbě pro děti a mládež a k rozvoji této žánrové sféry přispěla nejprve pohádkovými tituly, později povídkami a básnickými knížkami a posléze i hudební komedií pro dětské čtenáře. Pro tyto věkové ročníky psala Fischerová také leporela, říkadla a další podobně strukturované, vesměs krátké textové útvary. Jako dramatická umělkyně debutovala poetickým podobenstvím Hodina mezi psem a vlkem, odehrávajícím se na půdorysu fiktivního soudního procesu s prvním francouzským prokletým básníkem, středověkým bardem Françoisem Villonem; její hra však byla (v ovzduší pronásledování signatářů Charty 77) po čtyřech uvedeních zakázána, a proto se dalších osm let autorčina dramata nesměla provozovat. V té době se Fischerová ve větší míře věnovala filmové scenáristice a posléze také žánru rozhlasové hry, na nějž přesedlala zvláště na rozhraní let osmdesátých a devadesátých. K vlastní dramatické tvorbě se mohla vrátit až nedlouho před listopadem 1989, kdy vynalézavě zpracovávala některé klasické literární motivy a témata. V Princezně T. takto obměnila dávný pohádkový příběh o princezně Turandot, známý zejména z dramatické variace italského klasika Carla Gozziho, zatímco v následující Báji neméně svébytným způsobem interpretovala – se znalostí původních staroněmeckých látek – jednak faustovskou, jednak krysařskou legendu. Všechna tato dramata se v různých podobách zabývala zvláště střetnutími svobodomyslných jednotlivců s nositeli společenské moci a autorka v nich nepřímo zkoumala rovněž aktuální předlistopadový problém tzv. kolaborace s představiteli totality; současně pranýřovala slepé uličky dobového pragmatismu. Ve svých dramatech inklinovala i k formám antiiluzivního divadla a nejednou používala postupů „divadla na divadle“. V 90. letech Daniela Fischerová sice dál působí ve sféře literatury pro děti a mládež i dramatické literární tvorby, mimo hlavní pole své působnosti si získala renomé i jako znalkyně a citlivá interpretka astrologie (přičemž také zde vychází ze svého dlouholetého zájmu o starověkou filosofii, mj. Číny a Indie), především však jsme v její literární činnosti svědky výrazného příklonu k prozaickým žánrům; tato tendence k prozaizaci a epizaci výpovědi se ostatně projevuje i v jejích dramatických textech (mj. ve zmíněné rozhlasové hře Andělský smích). Autorčiny první prozaické knížky (Prst, který se nikdy nedotkne a Přísudek v této větě je podmět) představují amalgám různých žánrových poloh, v nichž dominuje úsilí o lapidární vyjádření s lakonickými pointami, projevující se jak na ploše povídky, tak v hájemství zřetelně beletristicky laděného fejetonu. Tyto knížky však tvoří především určitý předstupeň k autorčině syntetickému dílu: Tím se stal mnohovrstevnatý a vícevýznamově strukturovaný román či románové podobenství Happy end, v níž se Fischerová, vedena i moderními výklady dávných filosofů, snaží dopátrat rozličných cest k lidské identitě a využívá k tomu i celé řady autobiografických momentů, aby tak zdůraznila časovou věrohodnost svého nadčasového vyprávění.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2007
