Autoři

V roce 1968 odešla do exilu. Žila v Basileji, kde pracovala jako asistentka režie v Basel Theater, po roce 1970 vystřídala různé profese (soukromá učitelka jazyků, podomní prodavačka patentních hrnců, garderobiérka ad.). V letech 1972−1977 absolvovala na Basilejské univerzitě germanistiku a historii. Od roku 1985 žila v Mnichově, kde spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. Od roku 1994 žije v Praze. Laureátka Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (1995), Drážďanské ceny lyriky (2006) a Magnesie Litery (2006 za knihu pro děti a mládež, 2010 za poezii). Viola Fischerová zemřela 4. listopadu 2010. 

Oblouk do sebe pevně semknutého a uzavřeného básnického díla Violy Fischerové je formován plynutím času. Proměny života, lásky a osamělosti, stálosti a vrtkavosti bytí jsou doménou jejích lakonických, jednoduchých a přímočarých veršů, vzdálených jakékoliv násilné stylizaci a rafinovaným lyrickým figurám. Její poezie je filozoficky puristická, bez vnější okázalosti a košatosti, ustavičně se stáčející k mýtizaci lidského časoprostoru, předurčeného básnířčiným ženstvím, které se realizuje v rovině partnerských, mileneckých, manželských a mateřských vztahů. Prostotě a neokázalosti básnického výrazu Violy Fischerové odpovídají i lyrické instrumenty, s nimiž autorka pracuje. Pokud se do její lyriky snese krajina, země a zemitost, jsou to vždy útržky a fragmenty reálného světa, které však u ní nehrají postromantickou novalisovskou roli. Nejsou stafáží, kulisou nebo zbytkem Májina závoje, ale robustními a mýtizovanými výňatky věčnosti, sekvencemi a pilíři, mezi nimiž se odvíjí životní drama a za nimiž se skrývá astrálně pojímaná, stále přítomná, třebaže neviditelná vzdálená i blízká smrt. Knižní prvotina Zádušní mše za Pavla Buksu je stigmatizována nenávratným odchodem a ztrátou milované bytosti, titulního spisovatele, píšícího pod jménem Karel Michal. Fischerové žalozpěv nad smrtí manžela předznamenal její další kompozice a sbírky. Je to niterná mozaika vzpomínek a doteků, milostných vytržení i zklamání, zakletých do mrazivosti nikdy nekončícího časového proudu, na jehož březích člověk marně staví své přechodné příbytky z kamenů lásky, soucitu a slov poezie. Snoubení pozemského s nadpozemským, “Dechu s Duchem” (Antonín Brousek) je dominantním rysem sbírky Babí hodina, jíž prostupuje ohlas známé Halasovy básně Staré ženy. Kde Halas poukazuje na bezmocnost a bezvýchodnost člověka před tváří smrti, rozžíhá Fischerová obraz stárnutí a ženského uvadání přece jen jiskrou nepatrné naděje, která se odchyluje od barokně-metafyzických propastí smrtelnosti života a přimyká se k tomu, co zůstává v podobě stop našeho bytí v pozemskosti, ale také v nebeských výšinách. Metamorfoza a transcendence jsou u Fischerové neholanovské, bez příměsi temných tónů. Jsou prostoupeny civilismem a všedností, prazákladními jevy a ději, z jejichž přediva je vyklenut mýtus lidského rodu. Při vědomí, že časový proud je nezadržitelný, usiluje Fischerová o zdánlivě nemožné: postavit mu do cesty alespoň dočasnou hráz a ze záblesku krásy na okamžik vytesat znehybnělou sochu: “Pro ženy / není stáří ctnost / muži se raději neohlédnou / Stojím se svým dobytým klenotem / Uprostřed neviditelná”. Kniha Odrostlá blízkost názvem naznačuje, že Fischerová je také básnířkou exilu, vnějšího i vnitřního vyhnanství, odtrženosti od domova, jakkoli je kámen každého lidského obydlí úhelným kamenem všelidského domova. Do odcizeného, ukradeného domova, který se časem proměnil v živě rozdíravý sen, se “nevchází dveřmi” a “nevpadá oknem”. Je to domov, který není obklopen zdí, ale fragmenty vzpomínek, hodinami návratů, hledačskou poutí bez začátku a bez konce. Z osidel smrti milovaných bytostí se básnířka zpočátku vymaňuje přimknutím k nevtíravému impresivnímu hedonismu a návratem do světa stávajících obrazů, který může být vychutnán teprve zrakem osamělosti. Mnohé z veršů sbírky Odrostlá blízkost jsou jakýmisi kresbami světa, připomínajícími proklamace angloamerických imagistů Amy Lowellové nebo T. S. Eliota. I u Fischerové je krajina domova, lásky, vztahu muže a ženy příznačnou “pustinou” neboli prostorem pro rodící se mýtus. Do záhlaví knihy Matečná samota autorka vložila slova Sylvie Plathové o mysli, která se jako prsten stahuje kolem všeho živoucího. Básnířka tady spěje ke karteziánskému pojímání světa, v němž jsou obrysy bytí uchopitelné pouze nástrojem mysli, vzpomínky a paměti, oněch ostatků světa, které vyplňují osamělost člověka. Básně Matečné samoty připomínají modlitby a adorace, dialog s neviditelnem a v posledku otázky, které vrhá pozemšťan proti vzdálené božské tváři a jež zpravidla zůstávají bez odpovědi, jakkoli si k nim člověk klestí cestu skrze odříkavost a samotu. Ovidiovský rozměr vyhnanství jako prostor žalmů a tryzen se v zatím poslední sbírce modifikuje ve zřeknutí se návratu, v rezignaci, jež je umožněna právě dobrovolnou osamělostí poutníka na poušti, mnicha ztraceného v přeludech minulosti, z kterých by měl být nazpátek přivolán bůh. Bratrství lidí a samota nebeského krále tak nevytvářejí jednolitou pevninu, provázanost a semknutost, ale jsou to dva böcklinovsky setmělé ostrovy, mezi nimiž je třeba plout po skleněné hladině času.

 

(js)

Medailon je aktuální k 4. listopadu 2010

Autorská práva v zahraničí

Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz