Autoři
Jaroslav FORMÁNEK
Narodil se 27. dubna 1960 ve Veselí nad Moravou. Po maturitě na gymnáziu ve Strážnici v r. 1979 studoval půl roku na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Po dvouleté vojenské službě v Chebu pracoval jako řidič, pochůzkář, kulisák, statista, přidavač v Praze.
V rozhovoru s Michaelem Špiritem (RR č. 61) vzpomíná Jaroslav Formánek na okamžik, kdy v Paříži po přestěhování manželů Kolářových do Čech likvidoval s přítelem jejich francouzský domov a ateliér. Byly to stovky knih a katalogů, starých map a výtvarných reprodukcí, sloužících jako materiál pro Kolářovy koláže. V ateliéru se náhodně objevila i láhev staré whisky. „Likvidátoři“ z ní během práce upíjeli, a když se večer vyklonili z okna na ulici, kam „výtvarný odpad“ vynášeli, uviděli tu nejúchvatnější koláž a kolářovskou poctu, kterou vytvořil pařížský vítr a kola projíždějících aut. Ostatky díla se surreálným způsobem setkaly s Paříží a rozplynuly se v jejích útrobách. Zdá se, že i Jaroslav Formánek jako autor povídek, „deníkových románů“, novel i jako žurnalista a reportér, za kterého se občas prohlašuje, je tvůrčím naturalem umělcem kolářovského typu a údělu. Nefabuluje, netouží sklenout příběh vázaný časem a prostorem. Pracuje s literárním i neliterárním materiálem a s tím, co zvedá jako oblázek z cesty. Z kamínků zážitků a z fragmentů reality skládá dovednou a do sebe zapadající mozaiku, během jejíhož vzniku je spíš než demiurgem jakýmsi rezonujícím médiem. Při četbě jeho textů dokonce vzniká pocit, jako by je psal proti své vůli nebo jako by byly výplodem permanentního literárního automatismu a tryskání. Až postupně se za jeho drobnokresebným a vycizelovaným způsobem psaní vyjevuje integrovaná bytost, autor stojící mimo generace, spisovatel, jehož aktuálním osudem je osamělost. V románu Francouzský rok, psaném jako deník, ovšem jako diář nikoli jediného autorského subjektu, ale znovu se podobající koláži, mozaice s pramínky výpovědí druhých a paralelních bytostí, konfrontuje Formánek současnou francouzskou realitu a všednodennost právě s oním odmítnutím literátova postavení jako osamělého běžce v pusté krajině. Je příznačné, že ve Formánkově kompozici kratších prozaických textů, shrnutých do knihy Beze stop, je obdobně jako ve Francouzském roku klíčovým pojmem slovo prázdnota. Jestliže umělci a literáti dnes již klasického dvacátého století byli „poutníky k nekonečnu“, tuláky po hvězdách i v hlubokých vráskách roklí a údolí (Czeslaw Milosz), pak Formánek náleží stejně jako v avantgardě ukotvený Jiří Kolář k tvůrcům, kteří putují nikoli k něčemu a někam, ale spíš oním pověstným Kerouakovým způsobem z místa na místo, z jedné destinace a existence v druhou. To, jak Formánek vnímal Paříž a jak se postupně nořil do francouzských vod, připomíná zkušenost jiného českého exulanta, spisovatele a esejisty Lubomíra Martínka. Ovšem nad Martínkovým osudem se klene most nefalšovaného emigrantství a nomádství, vyvolaného českou totalitní mizérií a vnitřně zdůvodnitelného právě tíživou dějinnou situací. Formánek odešel do Francie těsně před listopadovým převratem v roce 1989, tedy ve chvíli, kdy už bylo cítit, že dojde k zásadní změně středoevropského duchovního klimatu. Jaroslav Formánek si samozřejmě v Paříži protrpí všechno, co náleží k pravému emigrantství. Všemožně si přivydělává, živoří z milodarů, navazuje kontakty i přátelství s českými emigranty (především s Kolářovými, se Škvoreckými v Torontu, s okruhem kolem Tigridova časopisu Svědectví). Souběžně s tím touží být nikoli českým Francouzem s cejchem utečence, ale spíš kosmopolitou nebo bezdomovcem, kterému se líbí zvláštní kolorit pařížského či francouzského světla, jež se možná nezměnilo od časů Monetových nebo Seuratových. Avšak pařížské světlo je jedinou konstantou, jedinou přežívající vůní země galského kohouta. I dnešní Francouzi mluví víc anglicky než mateřštinou a bolestivě a pomalu se vyrovnávají s globalizačními procesy. Jakýmsi spodním tónem Formánkova Francouzského roku je žurnalistická vlna, mediální komunikace, která nahrazuje člověku autentické bytí a posouvá ho k chrličům zběsilých zpráv a informací z rádia, novin, televize nebo internetu. Filtrem raportů o politických a společenských, někdy i komerčních událostech, nazírá autor v „deníkovém románu“ zbytky stop a otisků toho, co je trvalejší hodnoty, ať je to svět artefaktů a myšlenek, nebo jen atmosféra parků, siluety městem spoutaných stromů a stíny pařížských zákoutí, z nichž vyprchala všechna „prokletá“ poezie. Formánkův Francouzský rok je proto knihou bořící mytologii civilizovaného a překultivovaného velkoměsta. Beatnicky undergroundovým nebo dokonce gauguinovským způsobem chce Formánek postihnout ve francouzské, ale i v nynější středoevropské realitě prazákladní divošskou čistotu, korespondující nikoli se vzkříšením Baudelairových chimér, ale vracející se k divošství Artaudově, Rimbaudově, nebo dokonce k neukázněnosti středověkého rebela Villona. Kotvy těchto šílenců jsou ovšem rozprášeny po mořském dnu všedností a dějin valících se bez kouzla a bez významu. Ve Francouzském roku se Formánek jeví jako jemný katastrofista a skeptik, jako současný apokalyptický prorok, který nepotřebuje vnášet do vnějšího světa slabost i sílu romantického individualismu, ale jemuž se stačí dívat vytrvale na televizi a zaznamenávat plynoucí čas v nesouvislých zlomcích proklamované normality, do níž ústí i to, co vybočuje. Formánkova intuice i schopnost evidovat vyzařuje z Francouzského roku, ale také z jeho knižního debutu, jímž je próza Dlouhá kakaová řasa. I v ní autor skládá do mozaiky výjevy a útržky dějů a příběhů, zapsané ovšem jako by dětskou a naivní rukou. Někdy až úsečné povídky, snově básnivé texty ze svazku Beze stop osahávají rovněž onen magicky volný, prázdný prostor, meziaktí existence, intermezzo trvající déle, než si člověk přeje nebo umí představit. Přesto Formánkova práce v knize Beze stop stejně jako ve Francouzském roku jeví náznaky symfoničnosti a homogenity. Akt domova nebo toho, co tak nazýváme, se prolíná s obrazem oné jinozemě, již chceme poznat a prožít, ale která nás také zákeřně pohlcuje a vtahuje do svého řečiště. Zdá se, že Jaroslav Formánek je prototypem tvůrčího člověka bez domova, kultivovaného i pozorně se reflektujícího „klošára“, bytosti pospávající na chodníku, na lavičce v parku nebo u popelnic, ještě zahřátých tím, co do nich odhodila civilizace.
(js)
Medailon je aktuální k 1. srpnu 2008
