Pozoruhodný prozaický debut čtyřiatřicetiletého novináře, reportéra (a cestovatele) Josefa Formánka, který vyšel v nakladatelství populárního čtení Iva Železného pod názvem Prsatý muž a zloděj příběhů, se stal jednou z čtenářsky nejúspěšnějších knih v české beletristické produkci na začátku třetího tisíciletí. Ač to poněkud bizarní titul autorovy prvotiny do určité míry naznačuje, nejde o žádné prvoplánové humoristické vyprávění a už teprve nikoli o popis nějaké záhadné anatomické anomálie: “Prsatý muž” totiž říkají v Indonésii zejména českým mužům či turistům či vůbec všem chlapům z českého světa, poněvadž domorodcům připadají neúměrně tlustí, resp. tělnatí – čili prsatí. Už v tomto vážně ironickém pojmenování je obsažen výrazný hodnotový rozdíl mezi dvěma porovnávanými světy, v nichž se pohybuje protagonista Formánkova dobrodružného prozaického vyprávění: Na jedné straně se tu odvíjí lineární příběh situovaný do europocentrické společnosti se všemi jejími civilizačními kánony a rituály, tj. do světa, do nějž patří i polistopadová česká societa let devadesátých, oplývající relativně vysokým blahobytem, případně alespoň dostatkem všeho – tedy i závratných firemních dluhů a nevyléčitelných psychických frustrací, které české země (stejně jako spisovatelovi hrdinové) sdílejí spolu s celou atlantickou civilizací. A na straně druhé tu figuruje racionálními smysly neuchopitelný svět starobylých domorodých indonéských kmenů, čili prostředí, které i nadále setrvává v pradávných mytických představách o dobru a zlu, o přirozeném sepětí života a smrti. Tento svět lidí spoléhá na rozmanitá duchovní znamení, která sice Indonésany nezachrání ani neochrání ve chvílích nebezpečí, zejména z pohledu tzv. vševědoucího Evropana jim však zajišťují zvláštní harmonii mysli. Osou Formánkovy první prozaické knížky je konfrontace těchto dvou “fikčních světů” a zároveň paralelně existujících “vesmírů”, dvou “heterokosmik”, především ale hledání východiska ze slepé civilizační uličky. Takto nastíněné myšlenkové střetnutí dvou nestejnorodých mentalit je tu vyhrocena v souladu se skutečností, že Formánkův hrdina je přes vnějškové, na odiv vykazované české “supermanství” povýtce bytostí mravně vykolejenou a psychicky nezakotvenou, potácející se i v dospělém věku mezi dětinskou poživačností v sexu a alkoholu a mezi sniveckou touhou po nějaké vyšší, jen stěží pochopitelné a racionálně reflektované inkarnaci. Jde tedy o moderní individuum s vizí duchovního počinu – a toho se mu ve společenství “obyčejných” středoevropských lidí, jimiž se nejenom z nezbytí obklopuje, totálně nedostává. Nikoli náhodou je těžiště autorovy knihy uloženo zejména v indonéských pasážích, ve kterých jsme svědky jak dobrodružství dějového, tak neméně vzrušujícího dobrodružství naší imaginace. Ve vylíčení soudobé české současnosti tvůrce vesměs navázal na dějová a psychologická schémata, v sedmdesátých letech spojovaná s tzv. severočeskou školou, především s tvorbou Vladimíra Párala. Pokud indonéskou džungli vylíčil prozaik s výrazným nadhledem, v popisu džungle dnešního Česka převážně variuje některé soudobé tematické a povahopisné stereotypy. Formánkova fabulační zručnost a pohotovost, vyplývající z jeho žurnalistické profese, se potvrdila i v jeho druhém prozaickém výtvoru, napsaném v intencích svérázné publikační “reality show”: V dramatickém příběhu s názvem Létající jaguár, vytvořeném před zvídavými zraky veřejnosti během pouhých čtyřiadvaceti hodin.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.
