Debutovala povídkami v časopisech Plamen a Host do domu již v roce 1959 a od počátku 60. let se začala intenzivně věnovat literární tvorbě, za lékárnickou táru se však musela vrátit v letech 1972-1980, kdy nesměla publikovat. Její prózy pro mládež tehdy vycházely pod propůjčenými jmény Josefa Vinaře a Jarmily Černíkové. Od roku 1980 je na volné noze, střídavě pobývá v Praze a jižních Čechách.
Již v prvních prózách pro dospělé (například povídkový soubor Děti platí polovic?, 1961) osvědčila Franková schopnost proniknout do dětské mentality a zobrazit bez sentimentu svět dětí, křehký a krutý zároveň. V polovině 60. let 20. století začala být literární kritikou vnímána jako jedna z předních představitelek tzv. nové vlny v literatuře pro děti a mládež. Její novely pro mládež Blázni a Pythagoras (1966) a Blázni mají propustky (1969) ukazovaly otevřeně a s humorem niterné problémy dospívajících v konfrontaci s konvencemi a pokrytectvím společnosti a dospělých.
Společným rysem dívčích hrdinek Frankové je jejich svobodomyslnost a přímo pudová touha po vědění a poznávání; ironické sebehodnocení pak tyto postavy zachraňuje před nebezpečím tezovitosti. Franková si přednost humoristického odstupu udržela i v prózách, kde osudy literárním hrdinům komplikuje nelehká doba, v níž dospívají – v novele Vendula aneb Francouzština pro pokročilé (1981) je to období okupace, v románech Minervistka (1984) a Lékárníkových holka (1996) se dívčí protagonistky musí utkat se zkostnatělými názory na postavení žen koncem 19. století a vybojovat si právo na existenci podle vlastních představ. Obě prózy se staly rovněž východiskem pro filmové zpracování. Ani dosud poslední publikovaný román Hlavně dýchat (2006), adresovaný dospělým, nezapře autorčinu schopnost citlivé a přitom ironické introspekce, s níž sleduje osudy svých postav. Stárnoucí překladatelka Kristýna se vrací do míst svých středoškolských studií. V setkání s bývalými přáteli a láskami rezonují vzpomínky na minulost, konfrontované s pozdějšími životními zkušenostmi, a objevují se pokusy čelit tu statečně, tu tragikomicky vlastnímu neodvratnému stáří.
K menším čtenářům se Franková obracela pohádkovou tvorbou, v níž přicházela ke slovu autorčina bohatá fantazie a schopnost rozvinout barvitými asociačními pochody na malé ploše příběh s humorným či filozofujícím poselstvím (například Plavčík a sardinky, 1965). Originální mísení realistických prvků s fantastickými a jednoduchý nápad, rozpracovaný do vtipných detailů, ústící až v crazy komedii jsou základními stavebními kameny autorčiných čtenářsky i divácky nejúspěšnějších děl. Podle jejího námětu byl natočen v režii Václava Vorlíčka film Dívka na koštěti (1971), pod jehož scénářem je podepsán i Miloš Macourek. Franková na syžet o mladé čarodějnici, která uvízne v lidském světě a zvolí si ho jako místo pro život, navázala volným pokračováním Čarodějnice bez koštěte (2006). Ze spolupráce s Milošem Macourkem se zrodila i prozaická převyprávění jejich televizních seriálů Jak řídit inženýra Křečka (1989) a Arabela 1-3 (1991, 1993, 1994). Franková se společně s Macourkem podílela rovněž na tvorbě scénáře pro Kinolabyrint Radúze Činčery. V roce 2008 získala Hermína Franková za celoživotní přínos literatuře pro děti a mládež cenu Zlatá stuha.
(mš)
Medailon je aktuální k 1. červnu 2009
Ještě jsem tady: Hermína Franková - Česká televize, Tereza Brdečková, 3.8.2011
