Za normalizace se vyučil číšníkem a byl zaměstnaný u brněnských Restaurací a jídelen. Od roku 1969 se aktivně podílel na moravském „podzemním“ dění: mj. spoluzaložil samizdatovou edici Texty přátel, společně s Jiřím Frišaufem a Jiřím Kuběnou provozoval bytovou scénu Šlépěj v okně. V roce 1991 založil nakladatelství Votobia, po dvou letech je opustil a zřídil nakladatelství Vetus Via – jeho šéfredaktorem a majitelem je dodnes. Na sklonku 90. let vydával dva roky časopis Potulný dělník, od roku 2000 organizuje v Brně každoročně stejnojmenný festival; v roce 2002 k němu přibyl festival Konec léta. Od roku 2003 je vydavatelem kulturní revue Box. V posledních letech spojuje svoji poezii s hudbou, spolupracuje mimo jiné se souborem Čvachtavý lachtan a s hudebníkem Pepou Klíčem. Věnuje se publicistice, příležitostně spolupracuje s brněnským Českým rozhlasem. Žije převážně v Brně.
Poezie Jaroslava Erika Friče v sobě spojuje vysoké s nízkým, posvátné a profánní: emocionalita, živočišnost, svody a rozmary tělesnosti jsou v jeho dvojici vydaných sbírek konfrontovány s duchem, nadsmyslnou esencí, neustále přítomným božím okem. Knížky Kolotoče bílé hlasy a Houpací kůň šera a jiné básně čítají obě po dvanácti rozsáhlých textech, z nichž na čtenáře dýchá nepokoj, kolotání, nervozita: Jde o textovou masu v neustálém pohybu, tu se vzmáhající k radosti, k intenzivním pocitům štěstí a sounáležitosti, kdy básník je „zmámen životem“ a „k zoufání tak daleko“, jinde se propadající do splínu a melancholie, chvil, kdy „už nic nečekám, mám pocit, jako bych zde byl zapomenut, odkázán nedoufat“, kdy už jen modlitba „Matičko Boží Svatotomská / oroduj za nás!“, jež uzavírá druhou knížku, může poskytnout alespoň pomyslné přístřeší. Konstantou Fričových básní je otázka a neustálá pochybnost, či spíše sebezpochybňování; jako kdyby ve skutečnosti nic nebylo definitivní a jisté, vše neustále plynulo, měnilo svoji podobu a básník byl v tomto spektáklu věčným a zemdlévajícím divákem. Neurčitost se dotýká také času a prostoru textů: jen občas skrz verše prosvitne Morava, jen občas se čtenář má možnost zachytit odkazu k nějakému konkrétu večerů či nocí 80. a 90. let minulého století; „nevíme zda pozdě již / nebo stále brzy“, píše ten, jenž „neumí život dopředu chystat“.
Daleko spíš tvůrce poletuje nad časem, vyzobává motivy a inspirace z romantismu, „horkodechou“ obrazností na něj působí avantgardní poetismus a především literární underground z doby tzv. normalizace, resp. jeho zámořský předobraz, „chrlená“ beatnická poezie, skládající svůj svět jako delirantní koláž z útržků hlasů a záhledů a fascinující tvůrce nejen motivem cesty, ale výrazně také dílem i životem deklarovanou svobodomyslností. Tvůrčí neortodoxnost, výrazová proměnlivost, sympatická pokora a intenzita prožitků vtělovaných do slov jsou poznávacími znameními také Fričových skladeb Jsi orkneyské víno (1996–2000), S kým skončila noc (2001–2002) a Poslední autobus noční linky (2003), které básník spojil s hudebním doprovodem.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. únoru 2006
E vetusvia@volny.cz
Facebook
Chápu slovo „poezie“ velmi široce - Portál české literatury, Alena Blažejovská, 26.4.2009
