Podzim zvolna spějící k zimě, kdesi na severu Čech, krátce před bouří – těžké olověné mraky nad hlavou, v krajině se stmívá, pak oblohu rozčísne s rachotem první blesk a robustní a osamělá černá postava míří v apokalyptickém lijáku k zastřenému světlu domova. Tak výrazné nálady a uhrančivé obrazy, zatížené jak ochotně přiznávanou expresionistickou tradicí, tak letmo naznačenými sympatiemi k morbidní dekadenci a vypjatému romantismu, v sobě obsahuje nejen zatím poslední básnická knížka Radka Fridricha, ale v proměnlivé míře i jeho předchozí sbírky. Silná provázanost se severočeskou krajinou, s jejími mytologiemi a česko-německou historií, kterou usiluje neustále zachycovat, zpřítomňovat a vdechovat jí nový život – toto vše tvůrce do svého psaní intenzivně vtahuje už minimálně od titulu V zahradě Bredovských, vydaného v roce 1999, přes o tři roky mladší cyklus Erzherz, až k nejnovější knížce Molchloch. Básníkova “mločí díra” předestírá před čtenářem zatím nejširší vějíř autorských poetik, proměnlivých jazykových i stylistických rovin: Vedle semknutých, fyzických až naturalistických expresivních textů v knize najdeme deníkové záznamy a zápisy snů, variace na texty-zaříkávání Vaska Popy; do jiných básní se promítají rytmus a zpěvnost lidových písní, další mají charakter “vteřinových” pověstí, ještě do jiných se zas vlévá přízračná atmosféra konkrétních severočeských měst. Tajuplný Molchloch, stejně jako předchozí Fridrichovy básnické počiny, je pohlcující knihou, pudovou, zvířecí a spontánní ve svém slovesném toku, knihou, z níž se ke čtenáři plíží strach a vstupuje do něj autentická úzkost, která ochromuje. Tvorba Radka Fridricha promlouvá svojí výrazovou strohostí, zkratkou a semknutostí – tím, jak jeho sugestivní obrazné verše, většinou sledující linii konkrétního příběhu, míří k zřetelnému cíli: smyslem Fridrichovy poezie je svést individuální vyprávění krajiny a jejích lidí v jeden proud, ze kterého se ke konci knihy vynoří sám básník, respektive jeho pozice v nynějším čase a prostoru. Fridrich vtahuje minulost do současnosti, rehabilituje pozapomenuté nebo zapomenuté. Častokrát sice jeho slova a verše mají ostré hrany, častokrát básník “pláče, když o střepy / řeže vzpomínky”, avšak výsledek – “vobyčejnej život”, který před čtenářem vyvstane, není jenom životem prostoupeným bolestí, smrtí a zmarem. Zároveň má existence ve Fridrichově podání v sobě podivuhodnou smířenost a odhodlání: “Byly to špatný časy, ale člověk / musel ňák přežít,” uvažuje v Erzherzu Anton Ettrich, a Rudolf Keßler přitakává: “Náš život byl docela / drsnej, nikdy sme však nebrblali.” Skrz závoj pochmurných a bezvýchodných, apokalyptických a smrtonosných nálad, skrz závoj, který překrývá Fridrichovu variantu Kubinovy “země snivců” prosvítají také katarze a naděje. Naděje, že přes veškerou bolest “život má snad tajemný / skrytý smysl”.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.
E fridrich@pf.ujep.cz
Čistnář, nikoli podkladač: Rozhovor Svatavy Antošové s Radkem Fridrichem (Tvar, 9/2012)
