Autoři

Od roku 2003 je v důchodu. Je autorem nebo spoluautorem řady krátkých filmů a televizních pořadů. Žije v Praze.

Od první básnické knížky Nebe jasně zelené je Jiří Gold lyrikem existence, filozofujícím básníkem sokratovského typu, třebaže jeho první sbírka nezapře dobový vliv poezie civilismu, básnictví malých a zanedbatelných dějů a náznaků, jež dominovalo v české poezii 60. let minulého století. Gold ve své prvotině splývá na první pohled s proudem, který do české lyriky vnesli básníci Šiktanc, Šotola, Pištora, Kabeš, Šrut, tedy ti, jež byli naprostými solitéry, ale přesto tvořili v podobném duchu jakéhosi doznívajícího poetismu nezvalovského a seifertovského rázu, do něhož se u nich vtíraly názvuky skepse, nihilismu a deziluze. Stmelujícím programem těchto autorů byla jakási antimýtičnost nebo alespoň destrukce někdejších poetických modelů a kánonů. I Gold mytologii parafrázuje, odvádí ji od heroismu k civilismu, který je u něho poznamenaný ironií a sklonem ke grotesknímu vnímání a pojednávání světa. V druhém plánu této bitvy na “jasně zeleném nebi” zůstal rilkovský ohlas, v němž je vystižen protiklad pouhého nahlížení, pozorování světa a neúčasti na jeho chodu a téměř dionýzské oddanosti se světu, principu věčného tance. V druhé básnické knize Minotaurus Gold proniká hlouběji do chodeb spletitého labyrintu, aby zároveň vykreslil obraz našeho světa jako bájného a neviditelného tvora, kvůli němuž byl svět koncipován jako tvrz či neprostupná pevnost, jako kamenný kolos a současně i úkryt před divokostí a košatostí bytí. Ve verších druhé sbírky už nenacházíme stopy lyrického pojímání života. Zde se jedná o sartrovsky či camusovsky vyhrocený dualismus existence jako extenzivního prvku, nekonečně se vrstvícího a překrývajícího, a esence jako intenzivního, božského fenoménu bytí, který ovšem může být postřehnutelný pouze v krátkých okamžicích setrvávání mimo zdi labyrintu. Goldova někdejší záměrná demýtizace světa je střídána snahou o vytvoření nového mýtu, nové skrytosti a alegoričnosti. Básník zachází téměř holanovským způsobem s jinotajem, ale nezříká se při tom rilkovské průzračnosti, tíhnutí k metafyzickému přesahu. V Minotaurovi, který je vnitřně komponován a ve kterém není nic ponecháno náhodě, se tak rodí poetika dalších Goldových knih. Observace bytí se stává problematickou a téměř nemožnou: zrak je zazděným, zastřeným smyslem a světlo proniká teprve k tomu, co je za očima, co je tedy “zá-zrakem” bytí. Stejně jako jeho vrstevníci se Gold na dlouhá normalizační léta publikačně odmlčel, aby jeho dílo v ústraní a v tichu dozrávalo k osobitým lyrickým záznamům plynoucího času, v nichž reflexe světa a sebereflexe nitra budou spojeny jednotným “deníkovým” stylem básnivosti a úsečným, lapidárním jazykem, směřujícím od povrchnosti k jádru věcí, od mnohovrstevnosti k přímočarosti filozofických metafor, spíš otázek než odpovědí a víc náznaků než pevně daných tvarů. V 90. letech Gold vydává v krátkých periodách čtyři básnické knihy, ve kterých jsou jednotlivé texty svázány až na výjimky s konkrétním časovým údajem jejich vzniku. V duchu střetávajících se antitezí, proudících do temnot pomíjivosti a časnosti, se odvíjejí záznamy z roku 1991, ze kterých autor sestavil jakousi koláž v knize Noci dní. Oproti extatické obraznosti, konkrétnosti až drsnosti a naturalismu básnických metafor prvních sbírek vystupuje v této knize do popředí zřetelná tendence k abstrakci, k zevšeobecňování, k myšlenkové zkratce, k filozofické esenciálnosti lyrické výpovědi. Přibývá infinitivů a vůbec slovesných tvarů, vytrácejí se nominativa. Prožitek světa se střetává s odříkavostí a askezí, čin se smrtí, čas s bezčasovostí a s prázdnotou. Interpunkční znaménka jsou v této sbírce stejně jako v následujících knihách Samospád samoty, Mezery v mlčení, Sutě: písky: drtě redukována pouze na hojné využívání dvojtečky. Naznačuje to princip neustálého rozvíjení a prodlužování myšlenkového schématu v duchu jakéhosi nietzscheovského návratu téhož k počátku. Takto utvářená formální výstavba i myšlenková architektura Goldových záznamů ovšem nepostrádá až jakousi neobarokní spletitost a metaforičnost. Ideu prozařuje podobně jako u barokních básníků konkrétně vnímatelný a zachytitelný svět. Některé básně v zatím poslední Goldově vydané knize Sutě: písky: drtě se blíží morálním, ale velmi nedidaktickým poučením či postulátům nebo k sofismatům, v nichž básníkovo ego neustále vzývá druhou tvář, stín druhé bytosti, skryté ve vlastním srdci i v rozevlátém rozumu.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006