Autoři
Arnošt GOLDFLAM
Píšící režisér a režírující dramatik Arnošt Goldfalm se narodil v roce 1946 v Brně. Nedostudoval medicínu, pracoval jako dělník, úředník, byl členem recesistické „brněnské bohémy“ soustředěné kolem osobnosti Jana Nováka, věnoval se i výtvarnému umění. V letech 1972–1976 absolvoval obor činoherní režie na JAMU v Brně.
Dramatické texty Arnošta Goldflama se pohybují na hraně melancholického porozumění a komiky, se sentimentem a ironií autor zaznamenává pinožení zdánlivě obyčejného, chybujícího a pochybujícího člověka na pozadí historických zvratů i v banálních situacích. Místy se jeho postavy vyjevují ve svém utrpení a smutku, záhy je však nemilosrdně odhaleno její sobectví, zaslepenost a směšnost nebo jsou zparodovány zaběhlé literární mody – autor se k hrdinům svých textů empaticky přibližuje, odkrývá jejich privátní svět a opět se od nich chladně vzdaluje. Okruh témat Arnošta Goldflama je jasně vymezen, prostupuje hrami v obměnách a variacích: Jeho texty se často rozehrávají na půdorysu rodiny, s důrazem na existenciální zrání syna, který se pokouší vymezit, revoltovat, uniknout. Generační rozpor a představa možnosti úniku však ústí v deziluzi. Kauzalita a chronologie ustupuje asociacím, porušení lineární linie. Skutečnost vytlačují sen anebo představa, reálný svět je vystavován neustálému zpochybňování. Ve hře Já je někdo jiný podléhá neustálým metamorfózám jak prostředí, tak i hlavní postava, jejíž věk a role v rodině se neustále mění, popírají. I když je výchozí situace většinou naprosto reálná, postupně se proměňuje ve snovou, bizarní, absurdní. Objektivitu narušuje subjektivní, niterný pohled na svět. Podobně hry Pavel Jedlička a Jenda Krahulík a Smlouva otevírá monotónní ranní vstávání, následující události se však již každodennosti diametrálně vzdalují. Dramatické texty Arnošta Goldflama netvoří jednolitý gradovaný příběh, ale spíše mozaika obrazů. Samotný děj je často přerušován nebo se hvězdicovitě rozvíjí příbuznými literárními, hudebními a jinými motivy. Do konkrétního časoprostoru pronikají vzpomínky, útržky písní a představy. Goldflam upřednostňuje detail před celkem, jednotlivou situaci před jednáním, přesně zachycuje drobná pozorování. Do svých her autor často vkládá autobiografické prvky, snad tím nejzřejmějším je vlastní dětství a židovský osud – ale ani ten nezískává v Goldflamových textech jednoznačně vážné vyznění, i ve stínu smrti autor mísí vysoké s nízkým, humor s tragikou. Ve hře Sladký Theresienstadt anekdoticky zachycuje prostředí koncentračního tábora jako sled milostných avantýr. Vědomí židovského původu tematizuje také autobiograficky laděná hra Písek (Tak dávno), která získává rysy intimního deníku, ve kterém autor splétá fikci s autentickými zážitky. V Goldflamových hrách nalezneme ozvuky absurdního divadla, groteskní nadsázku, popírání divadelní iluze a ambivalenci výkladu. Část tvorby utváří parafráze cizích literárních textů. Biblické motivy se zrcadlí ve hrách Návrat ztraceného syna a ve Smlouvě – zde je variován příběh Abrahama a Izáka, motiv obětování syna. Za hrou Oči bludných hvězd stojí inspirace povídkou Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové. Sladký Theresienstadt aneb Vůdce daroval Židům město čerpá z deníku terezínského vězně a prvorepublikového novináře Willyho Mahlera. Goldflam ve svých hrách experimentuje také s literárními žánry a ustálenými mody, jak prozrazuje již název monodramatu Červená knihovna; na střídání nejrůznějších žánrů je postavena hra Jedna noc aneb sen, parodie literárního klišé se objevuje v Modré tváři. V posledních letech se Arnošt Goldflam rovněž profiluje jako výrazný autor příběhů pro děti, a to v knihách Tatínek není k zahození, Tatínek 002 - pohádky pro celou rodinu a Standa a dům hrůzy; ohlédnutím za dosavadním životem a dílem je kniha Několik historek ze života AG, formulovaná jako "rozhovor s Petrem Štědroněm a Jiřím Trávníčkem".
(dv)
Medailon je aktuální k 1. listopadu 2008
Kontakty a odkazy
"Jsem tak trochu sviňa," říká Arnošt Goldflam - ČT24, Šárka Bednářová, 17. 8. 2010
Arnošt Goldflam: Jsem tak trošku workholik a grafoman - Topzine, Kateřina Ciborová, 4. 12. 2010
