Autoři

Od počátku 60. let minulého století, tedy od času, kdy Bohumila Grögerová realizovala své první texty a překlady, krystalizují v proudu žánrově rozličné a bohaté původní i překladové autorčiny tvorby v hrubém zjednodušení dvě základní polohy: linie strmého verbálního a stylistického experimentu, a linie dokumentární, usilující o autentické postihnutí kulturně-společenských znaků proměňující se doby. Ačkoliv každou z poloh autorka v různých obdobích svého slovesného směřování akcentovala rozdílně, nikdy se naznačené linie nerozvíjely a nevyvíjely samostatně, vždycky spolu komunikovaly, prostupovaly se a vzájemně potencovaly.

V 60. a 70. letech Grögerová ve spolupráci s básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem objevovala nová území poezie: Zprvu v tradici Mallarméova Vrhu kostek, zaumného jazyka Velemira Chlebnikova nebo Kaligramů Guillauma Apollinaira vytvářeli lyrické verbální kreace, které kromě sémantické roviny zohledňují i vizuální kvality jednotlivých promluv (v knížce JOB–BOJ). Následně – zejména pod vlivem Kolářova rozšířeného repertoáru kolážovacích technik – vznikly tři juxtapoziční přerývavé prózy, Preludium, Mlýn, Kolotoč, asociativní básnická pásma, náhodné mozaiky, ve kterých mužské ratio vytváří důmyslné ornamenty na těkavém a unikajícím těle z ženských emocí (vyšlo jako Trojcestí). Souběžně – v letech 1963–1968 – Grögerová samostatně připravila cyklus vědecky přísných, exaktně popisných, neemotivních a odtažitých promluv, tak zvaných „ironických modelových textů“, vydaných nejprve v německé mutaci pod názvem Zivilisationsschemata v roce 1970, česky až o šestadvacet let později s titulem Meandry.

Prvky dobového dokumentu pronikají do prostoru literárního díla Bohumily Grögerové s počátkem normalizace. Nalezneme je jednak v Trojcestí, především ve vstupním Preludiu, které má charakter soustavného deníku z února a března 1975 a v němž se artefaktem stávají hovory a rozhovory, dopisy nebo výpisky z četby, stejně jako okamžité imprese a záznamy denních událostí. A jednak v třídílném memoárovém monumentu Let let, psaném znovu ve spolupráci s Hiršalem od počátku 70. let do roku 1985, více než tisícistránkovém svědectví detailně sledujícím v obecných i individuálních příbězích proměny české společnosti a kultury (zejména literární a výtvarné) v letech 1952–1968, kdy ji oba autoři podstatnou měrou formovali.

V porevolučním čase Grögerová už samostatně dokončuje prózu Branka z pantů, která v několika prolínajících se vzpomínkových rovinách tematizuje autorčin tentokrát víc osobní než umělecký život na pozadí proměnlivých kontur 20. věku. A osobní tón se stává dominantním v autorčině zatím posledním titulu, který na Branku z pantů chronologicky přímo navazuje: v nesoustavném diaristickém pásmu rozkročeném v „čase mezi tehdy a teď“, konkrétně mezi březnem 1999 a květnem 2003, a zarámovaném dvojicí tragických událostí – Josefa Hiršala opakovaně srazila tramvaj a těžká zranění si vyžádala v prvním případě několikatýdenní intenzivní nemocniční péči, v druhém případě, 15. září 2003, básníkův život. Právě Hiršal, který s Bohumilou Grögerovou tvořil víc než půlstoletí dokonale srozuměnou autorsko-překladatelskou dvojici, jejíž bibliografie čítá bezmála sto osmdesát položek a pro kterou nade vše platilo jejich vlastní úsloví, že „autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky“, je v Čase mezi tehdy a teď dominantně tematizovanou postavou, subjektem, který od počátku uvádí do pohybu děj a přirozeně zaplňuje větší prostor, než který v různých podobách autorka vymezila sama sobě – svým torzovitým vzpomínkám, reflexím každodennosti poskládané z četby, psaní, soukromých úvah a hovorů a stále častěji svému snění.

Jestliže v Trojcestí autoři napsali, že společný text by měl „vyjadřovat víc něhy a srozumění než nejsubtilnější milostná korespondence“, Grögerová usiluje naplňovat tuto premisu v přítomném svazku sama. Zkraje svého „špitálského deníku“ přirozeně vnímá Hiršalovu náhlou nepřítomnost – jeho hluboké bezvědomí – jako krutě všeprostupující a tísnivou („Jsem sama, Joska o mě neví.“) a redukuje své vjemy na jediný fantasmagorický obraz jeho poraněné tváře – „oči zalité krví na mne úpěnlivě hledí“. Srozumění ale přichází záhy: Nejsou to emoce, které by autorku zřejmě brzy strhly do propasti spalující bolesti a zoufalství, pocitu bezvýchodnosti a marných vzpomínek, ale rozum, který diktuje vést s nepřítomným Hiršalem pomyslný rozhovor, stroze a jasně formulovaný monolog, jehož povaha je nepochybně autoterapeutická, neboť se odvíjí „proti ztrátě paměti, proti smutku“ – byť jde pouze o „chabou náhradu za naše rozhovory na procházkách, za povídání odpoledne u kafe, za večerní rozjímání o všem možném u vína“. Vzniká textové pásmo napjaté mezi dvěma světy, jedním přítomným, světem teď a tady, a druhým nedosažitelným, na čas takřka sartrovsky vrženým kamsi mimo vědomí: Grögerová vtahuje Hiršala do textu nejen svými záznamy, v nichž popisuje jeho pozvolna se normalizující stav a první opětovné dotyky se skutečností, ale také autentickými přepisy básníkových propadů do nejrannějších vrstev paměti a halucinačních vizí, které produkuje jeho momentálně změněné vědomí („v hlavě plavou indiferentní obrazy a cáry vzpomínek z dětství“).

Čas mezi tehdy a teď je ve svém základě obranným či spíše záchranným psaním, úsilím vrátit milovaný subjekt do života, deníkovým vzýváním a zaklínáním: Láska, i když (anebo právě protože) dočasně neopětovaná, jednostranná, tu nabývá romantické vypjatosti, ale bez veškerého patosu, lyrické zdobnosti anebo adorace – Grögerová promlouvá v základních pojmech, jednoduchým slovníkem a antiiluzivním stylem sděluje to podstatné o své a pravděpodobně i o všelidské existenci: „Píšu na papír velkými tiskacími písmeny: Miluju tě a pořád na tě myslím.“ V tomto způsobu formulace promluvy – patrném především ve vstupní části knihy, rytmizovaném strohém raportu takřka vyzývajícím k deklamaci – sledujeme návaznost na tvůrčí filosofii básnických konkretistů 60. let, nejzřetelněji Ladislava Nováka, ale také, byť v menší míře, tehdejších surrealistů nebo ze surrealismu vycházejících tvůrců Věry Linhartové, Stanislava Dvorského nebo Milana Nápravníka: Jejich formální experimentaci vyplňoval existenciálně zabarvený obsah zahrocený většinou komicky – ironicky, humorně, ponejvíc však absurdně.

K tvůrčí estetice šesté dekády minulého století se text Čas mezi tehdy a teď kromě jazykových a stylistických prostředků přibližuje také svojí uvolněnou, experimentálně pojatou strukturou. Oproti v zásadě ukázněnému autorskému kolážování v Brance z pantů je v novější knize patrný větší důraz na tvůrčí spontaneitu, nesoustavnost, hravost: Žánrově rozličné, s různým tempem a různě rytmizované textové segmenty, pohybující se mezi úvahou, deníkovým záznamem, zápisem snu, vyprávěním a básní v próze, jsou řazeny víc na základě asociací a objektivních náhod než podle apriorně stanoveného racionálního konceptu. Textem bezpečně provází pouze chronologické řazení událostí – podobně jako v Letu let, k němuž, jak autorka opakovaně naznačuje, byl Čas mezi tehdy a teď zamýšlený jako skromný dodatek.

(rk)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2011.

Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945

Bohumila Grögerová: Už jenom dýchat - ČRo Vltava, 14. 6. 2011

Rukopis jednoho zápasu (recenze) - iLiteratura.cz, Michal Jareš, 17. 3. 2009

Bohumila Grögerová: Branka z pantů - Aluze.cz, Michal Jareš

Tma se rozpíná, mlha houstne, tělo zrazuje, ale básnířka navzdory tomu píše - iDNES.cz, Josef Chuchma, 27. 11. 2008