Autoři
Emil HAKL
Prozaik a básník Emil Hakl (vlastním jménem Jan Beneš) se narodil 25. března 1958 v Praze. Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, poté vystřídal řadu manuálních zaměstnání, v 90. letech minulého století pracoval jako textař v reklamních agenturách, v roce 2001 byl redaktorem literárního časopisu Tvar. V posledních letech střídavě pracuje jako editor v life-stylových magazínech a spisovatel na volné noze.
„Voni holt všecky tvoje historky končej asi tak u dvou témat,“ povzdychne si v jednom momentě novely Emila Hakla O rodičích a dětech vypravěčův otec. Tématické souřadnice, ale i poetické kvality tohoto Haklova opusu se skutečně v zásadní míře překrývají se souřadnicemi a kvalitami jak jeho debutního povídkového souboru Konec světa, tak následujícího románu Intimní schránka Sabriny Black, potažmo i předchozích dvou básnických sbírek. V novele O rodičích a dětech, tomto tragigroteskně konturovaném dialogu syna s otcem, se noříme do intuitivního toku ostře pointovaných a zároveň poetizovaných historek a historií, mikropříběhů a mikrodramat; společně s autorem čekáme na „chvíle, kdy se protrhne šedý zákal zvyku, kdy se konečně stane něco, něco“. Středobodem Haklova vyprávění je autorské alter ego Jan Beneš; jeho psaní si podržuje výrazně topocentrický charakter (celý děj se odehrává v Praze, na ploše několika čtverečních kilometrů) a kotví v době nedávné, v 90. letech minulého století. Hakl vyzdvihuje totální zaujetí těkavou skutečností, kterou transponuje do slov, svoji nezměrnou fascinaci „horkým, elektronickým, signály a vzkazy nabitým světem“, jak napsal v Intimní schránce Sabriny Black. Pod ostentativní alkoholicko-erotickou slupkou jeho próza i poezie skrývají hypersensitivní outsiderský typus, jemuž magické slovo poskytuje prostor k sublimaci niterných existenciálních traumat. Novela O rodičích a dětech zároveň přináší do Haklova prozaického světa jedno výrazné novum: citelný autorský obrat od vnějšího modu k modu vnitřnímu. Zatímco dvojice předchozích knih dokázaly přesvědčivě fungovat jako zevrubná a svébytná mapa společenského klimatu v 80. a především v 90. letech minulého století a nabízely čtenáři možnost bezpečné identifikace s kolektivně platným prožitkem, třetí próza rekonstruuje už výhradně individuální mytologie dvojice ústředních postav. Cesta otce a syna pražskou Letnou, Stromovkou a Bubenčí je cestou z pozice kolářovsky tradičního očitého svědka pohybů a proměn vůkolního světa k soustředěné, introspektivní pozici, v níž veškeré ostatní postavy jsou nanejvýš zbytným komparsem. Haklovo dialogické fárání do otcovsko-synovských slojí vzpomínek má tentokrát za cíl rekonstruovat paměť rodiny, dobrat se nižších pater rodového stromu a na tomto půdorysu rozkrýt alespoň z části šifru vlastní existence v časoprostoru pojmenovaném teď a tady. Semknutý, k sobě obrácený výraz, kterého Emil Hakl v próze dosahuje – a ve kterém se tentokrát zcela rozpouštějí jeho dřívější jízlivé invektivy směřované k „dojemně pitomému obyvatelstvu“, všem těm „činorodým, hladce oholeným optimistům s povolenými kravatami“ –, vyplývá nejen z naprosté linearity vyprávění, ale i ze samotného charakteru psaní. Autorské zacílení na spontánně básnivý proud přímé řeči, která je nekašírovaným přepisem hospodské mluvy, s veškerou její expresivitou, jednak přiřazuje Hakla k pokračovatelům literárního odkazu Bohumila Hrabala, jednak jej přibližuje poetice jeho generačního kolegy Václava Kahudy. Zatímco však smyslem hrabalovského pábení je hledání a nalézání poetických „perliček na dně“, totální realista Hakl předkládá čtenáři zpověď člověka, který s moudrým odstupem skeptika uznává, že si sám se sebou mnohdy neví rady, tuze často zakouší pocit, že „život nám ujíždí pod zadkem jako autobus s řidičem, raněným mrtvicí...“ a na hledání „perliček na dně“ mu tudíž jednoduše nezbývá čas. Obdobně je tomu s Kahudou, jehož lehce exaltované, nervní a trsovité etudy se s fatální naléhavostí a touhou po metafyzickém přesahu propadají do nekonečných hlubin lidského vesmíru, oněch těkavých a vychýlených momentů, „kdy se v člověku protrhne podlaží všedního dne“. Sebeironik Hakl proti tomu kráčí více po povrchu věcí, drží se výhradně skutečnosti, jejíž magický rozměr se mu vyjevuje spontánně a jakoby samozřejmou náhodou.
Jeho kniha O rodičích a dětech byla v roce 2007 zfilmována Vladimírem Michálkem a v roce 2007 přeložena do angličtiny. Of Kids and Parents byla v roce 2009 za překlad Marka Tomina nominována na Oxford-Weidenfeldovu cenu a stala se jednou ze sedmi knih roku podle magazínu RALPH.
Úspěch zaznamenala jeho zatím poslední kniha Pravidla směšného chování, která byla mj. nominována na Cenu Josefa Škvoreckého.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. září 2010
Kontakty a odkazy
Zahraniční agentura
Pluh, www.pluh.org
Rozhovor v pořadu Liberatura (Český rozhlas 3-Vltava, 1. 5. 2010)
Rozhovor s Michalem Šandou (Právo − příloha Salon, 7. 4. 2010)
Rozhovor s Denisou Garciovou (Lógr, 4. 4. 2012)
BŘEZINOVÁ, Hana. Prozaická tvorba Emila Hakla. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009.
DAVID, Osvald. Hrdinové "hrabalovské linie" v prózách Emila Hakla, Václava Kahudy a Petra Šabacha. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009.
