Literární Zarafest 2014

Literární pozvánky

«
»
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Autoři

Tomáš HALÍK

Share |

Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th. D. se narodil 1. června 1948 v Praze. V letech 1966–1971 studoval sociologii a filosofii na Filosofické fakultě UK v Praze, kde byl mimo jiné žákem Jana Patočky. V roce 1968 byl delegátem na zakládajícím sjezdu Díla koncilové obnovy na Velehradě. V tomtéž roce založil s J. Němcem, T. Sokolem a dalšími klub křesťanských studentů Vigilie.

V letech 1972–1975 působil jako podnikový sociolog v Chemoprojektu Praha a v následném desetiletí jako psycholog na Institutu ministerstva průmyslu. V roce 1977 byl tajně vysvěcen jako jáhen, o rok později jako kněz v Erfurtu (v  tehdejší NDR). V roce 1982 se stal poradcem kardinála Tomáška a spolu s O. Mádrem a J. Zvěřinou členem tajného poradního kruhu představitelů diecézí a řeholí. V období 1984–1990 pracoval jako psychoterapeut na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice UK v Praze. Od roku 1984 připravoval projekt Desetiletí duchovní obnovy národa, jenž byl zahájen v roce 1987. V roce 1989 doprovodil kardinála Tomáška na svatořečení Anežky České do Říma, kde se poprvé setkává s papežem Janem Pavlem II.  Roku 1990 absolvuje slavnostní „opožděnou primici“ v Týnském chrámu v Praze a nastupuje jako rektor pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora. Ve stejném roce je papežem jmenován jako konzultant Papežské rady pro dialog s nevěřícími. V roce 1991 postgraduálně studuje teologii a religionistiku na Lateránské univerzitě v Římě. Přednáší na univerzitách v Cambridge a Salzburgu.  Od roku 1993 začal vyučovat na Filosofické fakultě UK a Institutu základů vzdělanosti. V roce 1997 je jmenován profesorem Univerzity Karlovy a působil v ekumenické komisi pro studium života a díla Jana Husa. V roce 1999 se stal mluvčím občanské iniciativy Impuls 99. V letech 2005–2006 realizoval pro Českou televizi osmnáctidílný seriál o světových náboženstvích Prolínání světů. Roku 2006 byl jmenován členem celoevropské Rady moudrých v Bruselu. V roce 2008 přednášel v Evropském parlamentu při zahájení Roku mezikulturního a mezináboženského dialogu. Průběžně působí na nejvýznamnějších evropských a amerických univerzitách (Oxford, Harvard, Vídeň, Mnichov atd.).

     Klíč k rozsáhlému teologicko–filosofickému dílu, zahrnutému do početných studií (vydávaných před rokem 1989 v podobě samizdatů) a řady knižních titulů, přeložených do mnoha jazyků, filosofa náboženství, teologa, religionisty i praktikujícího kněze Tomáše Halíka nelze prvoplánově hledat pouze v oné konfrontační rovině světa, ve kterém se základní křesťanské postuláty problematizovaly či nivelizovaly v procesu sekularizace moderního a postmoderního lidstva, jež prošlo Charybdou a Scyllou (Halíkova oblíbená metafora) dvacátého století.

     Tomáš Halík zdůrazňuje téměř v každé své knize zásadní rozdíl mezi klasicky pojímaným a v mnoha ohledech překonaným katolicismem, zavánějícím stále doktrínou, a mezi moderně chápanou katolicitou jako hledačskou cestou, plnou protivenství a paradoxů, vnějších i vnitřních dialogů. V protikladu k přísně ortodoxním teologům či novodobým reformátorům katolické církve je Halík teologem pochybujícím a své pochybování nikterak nezastírajícím. Rigorózně rozlišuje dobu vhodnou k tomu, aby se o Bohu mluvilo, od doby, kdy je lépe o Bohu mlčet a přesto ho vnitřně neopouštět a nezrazovat. Ve sborníku k filosofovým šedesátinám Máš před sebou všechny mé cesty charakterizuje Václav Bělohradský oprávněně jeho přístup ke křesťanství jako „hluboce spojený se zkušeností ateismu, s nutností negovat bohy, kteří tu byli před Bohem Tvým. Negovat, ale nebrat násilím.“  V příhodné charakteristice filosofa Bělohradského, který se pokládá za člověka „pohanského“, inklinujícího „k bohům poraženým“, je postižen i rozměr Halíkova ekumenického, otevřeného přístupu k církvím a náboženstvím myšlenkově i rituálně velmi vzdáleným od katolické církevní ortodoxie. Religionistická komparatistika je nedílnou součástí Halíkových úvah o podobách a proměnách současného Boha, božství, spirituality a transcendentálnosti, srážených do prachu přívalem materialismů, moneyteismů, falešných optimismů, „vědotechniky“ (Halík tvrdí, že dnes žijeme v době „postoptimistické“, zpochybňující představu věčného progresu lidstva) a všemožných duchovních úpadků, prostupujících novověkými dějinami Západu od chvíle, kdy Michelangelo postavil na florentskou piazzu svého mramorového bohočlověka Davida.

     Halík klade důraz rovněž na paradoxy víry a nevíry, zbožnosti a bezbožnosti, naděje a beznaděje, tajemství a jeho marného, rádoby vědeckého rozkrývání. V knize Noc zpovědníka mluví o zbožnosti jako o otevřenosti pro nemanipulovatelné tajemství života. Do záměrné, až poetické neurčitosti odívá i Boha samého. „Bůh není nadpřirozená bytost kdesi za kulisami viditelného světa, nýbrž tajemství, které je hlubinou i základem vší skutečnosti – orientujeme-li k němu svůj život, pak náš život (a náš vztah k životu a skutečnosti) se mění z monologu v dialog a to, co se nám jevilo jako nemožné, se stává možným.“

    Polský teolog, dominikánský kněz Tomasz Dostatni vnímá většinu Halíkových spisů, přeložených mimo jiné také do polštiny, jako soustavný autobiografický dialog, odkazující stejně tak na spletitá dialogická Vyznání svatého Augustina, Halíkova dávnověkého spřízněnce, jako na bořitele mýtů lidstva včetně náboženského mýtu Friedricha Nietzscheho, v jehož dílech Halík oceňuje metaforickou bohatost literárně zdatného filosofa, disponujícího dávkou tvořivé ironie, která vyznačuje i mnohá Halíkova rozjímání. Autor v nich nahlíží duchovní záležitosti, ale i celek profánního světa jako vrstevnatý krétský labyrint. Jako cestu bludištěm popisuje i své poznatky z putování šesti světadíly v knize Co je bez chvění, není pevné (název je citací Holanova verše) nebo v díle Ptal jsem se cest.

     Halíkova duchovní i prakticky kněžská iniciace, ačkoli se odehrávala v čase totalitního režimu a v podobě intelektuálně motivované práce a diskuse či polemiky mezi věřícími a ateisty (Halík byl mimo jiné hlavním iniciátorem Desetiletí duchovní obnovy národa), není prosta rozličných dramatických zkoušek ani v posttotalitním čase, pokoušejícím se o návrat demokratických principů a o vzkříšení výše zmíněné katolicity. Teolog doznává, že jednou z nejtěžších zkoušek bylo pro něho zjištění, že mezi současnými duchovními jsou buď osobnosti naříkající nad stavem sekularizovaného světa, nebo huráreformátoři, kteří by víru rádi odsunuli do jakéhosi obtížně dostupného vnitřního tuskula či do sféry čistě osobních prožitků. Halíkovo myšlení se někdy podobá teologickému či filosofickému agnosticismu. Vedle již zmíněných blíženců svatého Augustina, Nietzscheho a také B. Pascala se filosof rád hlásí k odkazu středověkého mystika Eckharta, mimo jiné tvrdícího, že „uprostřed věcí, které jsou něco, Bůh je nic – Bůh totiž není na způsob hmotných věcí, které je možno změřit, zvážit, definovat a popsat.“

     V knize o „nelhostejnosti spirituality“ Dotkni se ran autor vystihuje podstatu křesťanské víry: „Křesťanská víra je ustavičné prolínání evangelia a našeho života, odvaha ´vejít do příběhu´: stále nově a hlouběji odkrývat smysl biblických vyprávění vlastními zkušenostmi, ale také nechat působit mocné obrazy evangelia, aby postupně osvěcovaly, vykládaly a přetvářely tok našeho vlastního života.“  V zatím poslední vydané knize Stromu zbývá naděje charakterizuje autor přítomné symptomy krize duchovnosti nikoli jako beznadějně nezvratný stav, který vyústí v apokalypsu,  ale jako nejhlubší dno či odraziště, prostor nejen pro obrozené náboženství, ale zejména jako prostor naděje jako základního pilíře spirituality. Podle něho každá krize přináší očistnou katarzi. Síť, jíž autor obklopil téma naděje, je mimo jiné protkána rovněž příkladem starozákonního Samuela, který líčí, jak David prosil v pláči Boha o uzdravení svého nemocného dítěte. Do proseb vložil všechnu svou naději. Když se dozvěděl, že jeho dítě je už po smrti, v klidu se umyl a najedl se. Davidův postoj Halík neshledává jako postoj rezignujícího, do apatie se halícího člověka, ale jako projev přetrvávající naděje, protože smrt byť i nejbližšího tvora nepředstavuje a nesmí představovat destrukci víry v nekonečný životní princip. Podle autora nastupuje naděje právě v okamžiku ztracených životních jistot. Rodí se z noci duše, nikoli z jasu dne.

      Eschatologicky pojímaná naděje vystupuje do popředí zejména v posledních Halíkových dílech. Autor ji postuluje jako projev navracejícího se církevního pluralismu a různorodosti nově se obrozující církve, v jejímž čele stáli v posledním údobí povahově i myšlenkově sice rozdílní, avšak nekompromisně vystupující pontifikové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. svou encyklikou o naději Spe salvi.

 

Jan Suk

(Medailon je aktuální k 1. 12. 2009)

Kontakty a odkazy

E tomas.halik@gmail.com

www.halik.cz

 

Jak se kalil Halík (Respekt, Petr Třešňák, 22/2014)

 

 

 
© 2014 VIZUS | webmaster | Používáme redakční systém Vizus CMS