Autoři

Krajinou, v níž básník Halmay existuje, bývá často noc. Od Homérových, Ovidiových či biblických časů je to ovšem noc prozářená nebeským světlem, přirozenou září, vtékající do temných zákoutí a soutěsek existence. Pro moderního člověka nepředstavuje tma ponoření se do tiché meditace. Současný svět je prozářený umělým světlem, jež přestalo být vzácné a zevšednělo. Civilizace ho zbavila magického nádechu a nedosažitelnosti nebeského jasu. Možná i kvůli tomu pojmenoval básník Petr Halmay svou zatím poslední knihu veršů Koncová světla. Mohou to být červeně blikající světla odjíždějícího automobilu, ale může to být i melancholický závan, který se zmocní člověka ohlížejícího se z nádražního peronu za koncovými světly v dálce mizejícího vlaku. Ovšem může to být i záblesk metafyzického „posledního“ světla života, k němuž se upínáme v představě, že i v říši mrtvých se bude svítit nikoli jen skomírajícím plamenem svíce v zádušní kapli, ale stejně tak, jako se svítívá v nočních kuchyních, v pracovnách nebo v místnosti, kde jsme docela jednoduše zapomněli zhasnout. Halmayovu poezii od prvotiny Strašná záře, do níž autor sebral juvenilní básně psané v osmdesátých letech, až k prokomponovaným Koncovým světlům, dobře vystihuje pojem jakési artistnosti, obratného zacházení s vycizelovaným slovem a s jazykem, který je u tohoto básníka vždy ohraničen utkvělostí a stabilitou obrazu nebo příběhu, jež často bývají epicentrem jeho básnění. Do takové čisté, puristické obraznosti nechá básník čas od času proniknout jed pochybnosti o smyslu poezie a literatury vůbec, o důvodech komunikace s druhým člověkem, případně i o mytičnosti, které jako by mu na jedné straně báseň překračovaly, na druhé straně ho však navzdory pochybování nepřestávaly fascinovat. „Starý, fyzický svět“ a „neoddiskutovatelný pohled“ na něj zůstávají i pro Petra Halmaye stálým pokušením. Jednotlivé stavy a situace, konkrétní fenomény, faktická konstrukce bytí se v Halmayových verších mnohdy přelévají na uměle nasvícené jeviště teatra mundi nebo do prchavých a dokumentárních momentek či záznamů, jež nemají obsah, poselství, pointu, a proto k nim není třeba přidávat jakýkoliv vnější komentář. „Celá ta situace neměla takřka obsah,“ protože empatický básník se nejdřív vyrovnává s kulisami světa (Halmayův často používaný výraz), a teprve za nimi se pak hledá trvalé, živoucí, lidské zákulisí, kde bychom se mohli obsahu nebo přesahu dopátrat. Petr Halmay je v básních permanentním pozorovatelem, nikoli aktérem nebo komentátorem. V Koncových světlech, ale i v předchozí knize Bytost, která je poněkud rozvláčnější, méně uspořádaná a jakoby víc rapsodická, se lyrický subjekt staví do pozice toho, kdo se plíží a prodírá kolem stafáže a morfologie města, kolem nehybných a trvajících budov a zdí, scenerií oken a světel v nich, jež se v časové spirále sice proměňují, ale v zásadě zůstávají nedotčeny. „V přestávkách mezi dopolední prací / dělníci postávají u vybledlé zídky; / fasády nemocnic nejasně prosvítají / májovou zelení.“ Až v závěrečné strofě básně Starý, fyzický svět se skulinou nebo úzkým průhledem pozorovateli otevírá konkrétní výseč města: „Déšť němě máčí vinohradskou dlažbu, / rachotí na střechách ospalých garáží.“ Praha, zejména její některé partie (Vinohrady s nabubřelostí rádoby velkosvětských architektur a s dekadencí vyprchávajících dějin, tovární periferie Holešovic nebo Bráníku, kde za roztrženou oponou probíhá už jiný, přírodní příběh) je pouze jedním z „dějišť“ Halmayovy noblesní, poněkud hladce chladné, někdy až žonglérsky si pohrávající, avšak také puristicky sevřené, skoro hermetické poezie. „Až někde daleko uprostřed Holešovic / začíná matka s psaním další stránky…“ Aluze rodinně chronologické, ale také časté úniky k nejbližším bytostem (žena, syn, otec) jsou druhým základním elementem Halmayova citlivého, nesentimentálně věcného lyrismu. Narozdíl od skoro zenových textů-obrazů, jež jsou v Koncových světlech, bylo v předchozích knihách Petra Halmaye víc iluzornosti, zahrávání si se „strašnou září“, jež „bytost“ pronásleduje nebo z ní přímo vyvěrá. „Uprostřed toho, co považovali jsme za skutečnost, / chvíle odtékala / obrazem, iluzí města, / slunce zapadalo do fotbalového stadionu / Sparty“, čteme v jedné z Iluzí, jež se jako leitmotiv prolínají sbírkou Bytost. Avšak právě tímto labyrintem neskutečna, snů, iluzí a chimér se básník jednou klopotně, jindy v euforii smyslů, jež se do obrazu bytosti i bytí prolamují, propracovává „krajem naivního večera“ k „rozhledně zaváté slepým světlem“. Není jistě náhodné, že sbírka Bytost začíná citátem z Maxe Hermanna o měsíci, na němž jsou „mlýny osiřelé zimou“, „zhnědlé jak po požáru, les nervů kolem svítí“, a je ukončena znovu „světelnou metaforou“: „Tělo bezdůvodně září / v nekonečném tichu.“ Halmayova lyrika se do značné míry vymyká tomu, jak se dnes v Čechách skřípavě a namáhavě básní. Autor ze sebe vysekává „skvělou, oslepující bytost“, třebaže jedním dechem (a v téže básni) přiznává, že to bude stvoření pochroumané, nešťastné, „bez nohou… němé… s vyraženým okem“. A rovněž postava obklopená tichem. Od Halmayových utkvělých obrazů je zvuk někdy až násilně odtržen. Motivem ticha, nedořečenosti odkazuje k Vladimíru Holanovi. Halmay je básníkem reversibilním, ohlížejícím se po velkých lyrických konceptech 20. století. Proto je také solitérem, přirovnatelným obtížně ke komukoli z dnešních lyriků; snad je do jisté míry blížencem Štěpána Noska nebo uměřeného Radka Malého. Tam, kde se jeho obrazy pokoušejí zachytit prchavý kolorit osiřelého venkova, dvorů zalitých do zrcadel louží a nádrží zachytávajících dešťovou vodu, má blízko k poetice Pavla Kolmačky nebo Jaromíra Zelenky. Motiv pomíjivosti a smrti, které ovšem příliš nezmohou, neboť jsou pouhou odnoží všepožírajícího času, je Halmay básníkem rilkovským (Kniha obrazů), nikoli halasovsky krutým, úsečným a nekompromisním. Některé Halmayovy básně jsou kratší (a sevřenější), než bývá okamžik. Mohou připomínat fotografický proces, který někdy až násilně nebo přinejmenším svévolně pracuje s časem. Meditace nad pozastaveným, utkvělým obrazem je Halmayovi vlastní a spojuje ho s východní filosofií, kde obraz i ticho stojí proti ději, slovu a hlučnému zvuku. Ostatně i zatím jediná Halmayova kniha obsahující vedle básní také prozaické texty nese symbolický název Hluk.

(js)

Medailon je aktuální k 1. březnu 2008