Autoři

Od roku 1957 působil jako odborný pracovník v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde se stal redakčním tajemníkem kritického vydání Spisů Jana Nerudy a kde se roku 1965 habilitoval jako vědecký pracovník studií Neruda prozaik. V roce 1972 z politických důvodů pracoviště opustil a byl zaměstnán jako bibliograf ve Státní (později Národní) knihovně ČSR. V roce 1982 přešel do oddělení výzkumu a metodiky knihovnictví, kde se zabýval především výzkumem čtenářských preferencí. V roce 1990 se jako vědecký pracovník vrátil do Ústavu pro českou a světovou literaturu, kde v roce 1992 získal titul DrSc. studií K otázkám teorie četby a čtenářství krásné literatury. Od roku 1990 také přednášel na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde našel od roku 1992 trvalé působiště. V roce 1998 dosáhl hodnosti univerzitního profesora. Od roku 1999 do současnosti vyučuje rovněž na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Odborné články, studie a kritické reflexe publikoval již v průběhu šedesátých let na stránkách České literatury, Plamene, Kulturní tvorby, Tváře nebo Lidové demokracie. V osmdesátých letech mohl publikovat pouze v odborných knihovnických časopisech, zejména v periodiku Čtenář. V roce 1976 publikoval v samizdatu studii o Vladimíru Páralovi Dvakrát Páral pod pseudonymem H. Rak. Jako editor připravil do tisku především knihy Jana Nerudy, Ignáce Herrmanna, Ludvíka Aškenázyho. V devadesátých letech přeložil z angličtiny knihu Pavla Trenského Josef Škvorecký. V roce 2005 vyšel jeho překlad z francouzštiny obsáhlé příručky Voisine-Jechové o dějinách českého písemnictví. Žije v Praze.

Literárně historická, teoretická a kritická činnost Aleše Hamana má těžiště především v české literatuře 19. a 20. století. Po úspěšném startu na badatelském poli, kdy vydal např. polemickou práci o díle Adolfa Branalda a zejména zásadní teoretickou studii Neruda prozaik (1968), se v normalizačních časech jeho práce musela omezit na příležitostné publikování kritik a recenzí nebo na zveřejňování studií v samizdatu. Na konci osmdesátých let působil ve výzkumném oddělení Národní knihovny, kde se věnoval průzkumu čtenářských zájmů ve vztahu k beletrii. Na základě propracované dotazníkové akce vznikla popularizační studie Literatura z pohledu čtenářů. Ihned po roce 1989 se Haman vrátil na bývalé působiště, do akademického ústavu pro českou a tehdy ještě i světovou literaturu, aby zde pokračoval v tom, co začal koncipovat již v průběhu šedesátých let. Tehdy se v duchu soudobé evropské literární teorie přikláněl k poststrukturalistické vlně a ke škole zejména německých a francouzských literárních teoretiků, předchůdců první etapy postmodernismu, jakými byli např. Gaston Bachelard, René Girard, Maurice Blanchot, Umberto Eco aj. Pražská strukturalistická odnož, rozvíjející se v poválečné literární teorii, estetice a uměnovědě a stmelující se pod praporem Pražského lingvistického kroužku, utvářeného kdysi takovými osobnostmi jako byl Mukařovský, Jakobson nebo Wellek, ovlivnila zásadním způsobem také Hamanovo pojímání literárního díla. To vycházelo ze znakového pojetí a zkoumalo především ontologickou a geneticky textologickou povahu a stavbu literárního artefaktu z hlediska jeho strukturální uspořádanosti. Oproti Mukařovskému, který vyzvedl hlavně estetickou funkci umění i mimouměleckých projevů, byl Haman v této otázce méně ortodoxní a nerudovské i jiné studie plodně obohacoval o rozměr psychologický a sociologický. Jak naznačuje i Hamanova literárněteoretická retrospektiva, kterou je svazek jeho sebraných statí Východiska a výhledy (2002), lze při určitém zjednodušení jeho odbornou i kritickou činnost rozdělit do tří základních celků. Prvý tvoří vyjasňování „obecných otázek“, ve kterých se autor snaží postihnout pozici a smysl literární vědy, případně uměnovědy, v dnešním postmoderním světě. Haman si klade otázku, jak se v současnosti proměňuje subjektivita traktovaná v literárním díle, když přece virtuální svět nepočítá s klasickým hegelovským dělením na subjekt a objekt, na vztahy reálné a ideální, případně fikční. Pojetí subjektu u moderních a postmoderních spisovatelů i teoretiků vyplývá podle Hamana jednak z všeobecné tendence k „dezindividualizaci subjektu“, jednak z toho, že místo vědomí existence individuální osobnosti nejen umělcovy, ale obecně lidské, je dnes zaplněno složitým hledáním a konstituováním identity, vřazením subjektu do všelidského nebo vesmírného celku. Na základě detailní znalosti vývoje moderní literatury, estetiky a umění Haman dokládá, že už kdysi Nietzschem nastíněná polarita apolinského a dionýského přístupu ke kreativitě přesahuje i do umění dvacátého století tím, jak se „apolinská redukce smyslových podob“ proměnila v intelektuální přesah „ducha vázaného na tělesnost“. Moderní poduchampovský svět vytvořil jednak hermetické, „učené“, intelektuálně motivované konstrukty mimetického pojednávání skutečnosti, jednak v nesčetných -ismech prvé poloviny století koncepty „destruktivní“, deformující a transformující. Takové nikoli pouze literárně teoretické nebo pozdně strukturalistické náhledy, ale především estetické a gnoseologické koncepce, sice vyvěrající z polemiky s Mukařovským, ale přesahující ji až k projekcím Ricoeurovým a Derridovým, přenáší Haman i do literárně historických studií a do kritiky, koncentrované u něho zejména na českou prózu 20. století. Vedle koncentrace na dění v moderní české beletrii pokračuje i Hamanovo studium poobrozenecké a romanticky se konstituující literatury devatenáctého věku, v němž se autor snaží charakterizovat a oddělit pozdně obrozenecký proces a ohlas nacionalismu v umění od toho, co ho máchovsky nebo nerudovsky přesahuje a co včleňuje české písemnictví do evropského kontextu. Již v roce 1962 napsal studii o Boženě Němcové a vztahu jejího díla k evropské literární tradici. Nachází paralelu Němcové s francouzskou spisovatelkou Sandovou, jejíž dílo se obdobně jako u autorky Babičky rozpíná mezi tendencí emancipačně revoluční a dozvukem melancholického romantismu. Rovněž Jana Nerudu, pomáchovského básníka Písní kosmických i drobnokresebných sond do všedního života (Malostranské povídky) Haman nahlíží v evropských paralelách jako umělce bouřícího se proti redukci literatury na otázku národnostní, podmíněnou novodobými dějinami a kulminující mnoho let po Nerudovi v boji o pravost Rukopisů. V nerudovských sekvencích snímá Haman z básníka cejch, který mu přidělila marxistická literární historie, soustřeďující se na Nerudovo domnělé sociální či dokonce socialistické myšlení. Haman vidí Nerudu jako kritika českého nacionalismu a historismu, plného havlíčkovských návratů do slavnějších dějinných údobí (husitství). Nahlíží ho naopak jako moderně smýšlejícího liberálního ducha, včleňujícího českou kulturu a svébytnost do evropských souvislostí. Když se zdálo, že zápas o emancipaci české kultury byl v posledních desetiletích 19. století dokončen s nástupem tzv. moderny a s prolnutím vlivu západního s mýtem slovanským (např. v díle Zeyerově), po založení československého státu se emancipační otázka znovu vynořila jednak v čapkovském kultu chestertonovského „malého člověka všednosti“ a nedějinnosti, jednak v utváření novodobého českého mýtu, jak ho někdy až didakticky násilně koncipoval např. Alois Jirásek. Proto se Karlem Čapkem, Vladislavem Vančurou, zčásti i Halasem a Nezvalem zabýval také Haman, když se opětovně vyjadřuje nejen k puristicky estetizujícím konceptům jejich díla, ale rovněž k „sociální roli spisovatele v meziválečném období“. I v těchto statích stírá důsledně ideologický balast či patos a interpretuje tvorbu meziválečných literátů především ze struktury a významu jejich textů a jejich „znakové řeči“. Dalším výrazným okruhem Hamanovy teoretické a kritické činnosti je osud české prózy po roce 1945, respektive 1948. Celkový pohled na tuto periodu shrnul do středoškolské příručky Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy, v níž opsal oblouk českého písemnictví v jeho trojvrstevnosti (oficiální literatura režimní, exilová a samizdatová tvorba). V polovině devadesátých let vydal i první monografii o díle Arnošta Lustiga, ve které postihuje autora holocaustu v dobovém kontextu psychologizujícího sklonu v české próze (Hostovský, později Kundera), vymaňujícího se už koncem padesátých let z doktríny socialistického realismu a pozitivismu. V současnosti působí Aleš Haman jako vysokoškolský pedagog a jako kritik především v oblasti nové české prózy. V souvislosti s jeho pedagogickou prací vznikly rozličné učebnice a příručky, ve kterých objasňuje svůj přístup a pojetí literárního světa a historie (např. Úvod do studia literatury a interpretace díla, Nástin dějin české literární kritiky, Literatura v diskusi aj.).

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. prosinci 2006.

E hamanova@pamatnik-np.cz