Autoři

Od roku 1941 externě redigovala rubriku Žena a její svět v deníku Lidové noviny. Od roku 1942 pracovala v knižním oddělení Ministerstva osvěty v Praze, od roku 1945 v publikačním odboru Ministerstva informací, kde byl jejím nadřízeným básník František Halas. V období 1947–1950 působila s Adolfem Hoffmeistrem v americkém oddělení zahraniční sekce Ministerstva informací. Během války se v Praze dostala do kontaktu se členy umělecké Skupiny 42, jejíž členkou se stala v roce 1945. V roce 1950 uzavřela sňatek s kritikem a výtvarným teoretikem, autorem zásadního textu Skupiny 42 Svět, ve kterém žijeme, Jindřichem Chalupeckým. Spolu s ním přeložila v roce 1947 Eliotovu Pustou zemi. Vedle básnické a novinářské činnosti se věnovala překladům, jimiž se také živila v letech, kdy nemohla publikovat. Překládala z angličtiny např. Anais Ninovou, Emily Dickinsonovou, Edgara Allana Poea, Jacka Londona, Johna Keatse, Dylana Thomase, Williama Carlose Williamse, Gertrudu Steinovou aj. V roce 1996 obdržela za celoživotní dílo Cenu Jaroslava Seiferta. Jiřina Hauková zemřela 15. prosince 2005.

Na počátku básnické tvorby Jiřiny Haukové stály výrazné avantgardní a postavantgardní osobnosti české poezie 20. století. V rodném Přerově se jako studentka seznámila s Josefem Kainarem a Ivanem Blatným. Na konci třicátých let spolupracovala s Oldřichem Mikuláškem. Její prvotina Přísluní je pozdní ozvěnou poetismu spíš seifertovského než nezvalovského, třebaže se do ní promítly také vlivy poetiky Halasovy, Holanovy, Ortenovy a Mikuláškovy. V první sbírce, ještě mladistvě rozevláté, jsou verše rázu milostného, ale především už prvý náznak hloubavosti, meditace a ticha, které budou propříště charakterizovat celek její poezie a tím ji také odlišovat od někdy až ortodoxně pojímaného civilismu a poezie všednosti a industriálnosti, jak ji budou ve svých manifestech a prohlášeních proklamovat členové Skupiny 42, kteří počínaje Jindřichem Chalupeckým přes Koláře, Kainara, Blatného až k Janu Hančovi (k němuž měla věřící básnířka velmi blízko) měli samozřejmě na Haukovou výrazný vliv. Zdá se, že již v Přísluní Hauková předznamenává svůj celoživotní sklon lyrizovat a zajímavými shledávat zejména marginální, málo povšimnuté věci a děje, vážící se víc k přírodní živelnosti než k umělému městskému organismu. Už tehdy tíhne k nápodobě východních asketických mystiků, starých básníků Japonska, Koreje a Číny, kteří umějí v jednom verši zachytit nebeskou nekonečnost i prchavost pomíjivého květu. Razantní vliv poetiky Chalupeckého a jeho přátel, stejně tak jako inspirace angloamerickou poeliotovskou poezií se projevily v druhé sbírce Cizí pokoj , shrnující verše z let 1943–1945. Příroda, která v díle Haukové hraje dominantní roli a do popředí vystupuje zejména v jejích posledních textech (v knihách Světlo v září, Díra skrz, Mozaika z vedřin, Večerní prška) v této knize o magii města ustupuje do pozadí. Báseň se stává někdy až syrovým neupraveným záznamem jevů, obrazů nikterak nekomentovaných, mezi jejichž daností hledá básnířka „na ulici trochu pohozené něhy“. Některé verše jako by tady byly lyrickým pandánem k tomu, co ve svých uhrančivých prózách zachytila anglická spisovatelka Virginie Woolfová, jejíž dílo sice Hauková nepřekládala, ale hlásila se k ní jako ke své blíženkyni. Motivy cesty, setkání, tichých a do sebe ponořených pokojů souznívají v této přelomové knize Jiřiny Haukové jednak s poezií Kathleen Reynové, jednak s kouzlem malířských zátiší a temných nočních výjevů Františka Hudečka, Františka Grosse, Kamila Lhotáka nebo s obrazovou pralátkou osamělých fenoménů, jež jsou antropomorfizovány, jak je vidíme na fotografiích Miroslava Háka, rovněž člena Skupiny 42. V padesátých a šedesátých letech publikovala poezii spíš výjimečně a věnovala se překladatelské práci. Až koncem padesátých let vydala novou sbírku Oheň ve sněhu, zahrnující verše z desetiletí 1947–1957, po níž následovaly její klíčové knihy z šedesátých let Mezi lidmi a havrany, Rozvodí času, Země nikoho, jimiž se jednak vine deziluze z přítomného okleštěného života, někdy až obsesivní metafory úzkosti z existence (tyto knihy bychom mohli charakterizovat jako lyriku existenciálně laděnou), jednak záchranná síť okouzlení z doznívajícího světa avantgardního evropského umění, k němuž se na konci šedesátých let otevřela cesta. S Chalupeckým Hauková hodně cestovala, seznamovala se s výtvarným uměním v Paříži, Londýně, Římě, ale zajížděla i do komunistické Moskvy, kde pomáhala organizovat undergroundové výtvarné proudy a výstavy. Většina básní z těchto sbírek je proto zrcadlem cest, záznamem o letmých i trvalých setkáních a přátelstvích, přičemž má autorka dar povznést tyto záznamy z údělu prchavého okamžiku do obecné roviny a udělit jim punc skoro myticky trvalý. Oddíl Neskutečné město ze Země nikoho se vyznačuje až surreálnými konturami, snahou vytvořit obraz jakéhosi tušeného, přízračného labyrintu, spojujícího v sobě rysy moderních západních metropolí s městy sesouvajícími se k podobě spíš mrtvých měst, skanzenů a nekropolí, kolem nichž se vytváří pradávný příběh nebo epos. Otisky živých i mrtvých na kamenech a chodnících metropolí symbolizují v těchto verších další dominantní téma poezie Jiřiny Haukové, jímž je veličina času, její neklid, nezastavitelnost, ale i mohutná síla, o níž se říká, že uzdravuje nemocnou duši tím, jak přesouvá prožitky do končin selektivní paměti. V rámci víření a prostupnosti času, pohybu v kontrastu s utkvělostí a starobylou patinou, se Haukové poetika dolaďuje poprvé v knize Motýl a smrt, podruhé ve sbírce Světlo v září, obsahující básně ze sedmdesátých a osmdesátých let. Ne nadarmo i struktura těchto knih tíhne k archetypům, k živlům, k adoraci krajiny a země, třebaže je Hauková kreslí abstraktně, experimentálně, v souvislosti s dobovými básnickými trendy poezie šedesátých let. Metamorfózy a elegie, nářky a nénie, vzpomínkový svět, ale rovněž cesta ke zření, k exaltaci a téměř k mystickým zážitkům vyznačují nejen Motýla a smrt, Světlo v září, ale i knihu z osmdesátých let Spodní proudy. V nich jako by autorka opouštěla město a vracela se domů, do travin a ostřic, do holomrazů a mezi hlohy a na paseky dětství a časného mládí. Slova se ztišují a zjednodušují, básnířka pracuje s rýmem a rytmem, někdy mají krátké básně charakter říkánky nebo lyrického epigramu. Současně se ve Spodních proudech objevuje i filozofičnost, přemýšlivost, která bude prostupovat verše z devadesátých let až do současnosti. Jiřina Hauková je stále píšící seniorkou současné české poezie, jednou z posledních velkých osobností, klenoucích oblouk mezi avantgardami a postmodernou, s níž se těžko smiřuje a kterou zejména v posledních sbírkách a textech kritizuje nebo přímo odsuzuje k zániku. Trápí ji lhostejnost i pragmatismus, nepoetičnost a utilitárnost současného života, před nímž uniká do rájů starých kultur a civilizací nebo – podobně jako s ní generačně spřízněná Bohumila Grögerová – k vědám o vesmíru a k přírodovědě. Její zatím poslední vydanou knihou je Večerní prška, obsahující básně nespavosti, tíživých nočních snů a záznamů, nepokoje a nezakotvenosti opuštěné a stárnoucí ženy, komunikující s okolním světem jenom prostřednictvím poezie, o niž mají lidé malý zájem. Dodejme pro úplnost, že v posledních sbírkách Díra skrz, Mozaika z vedřin, Večerní prška se básnířka vrací ke svému životnímu vztahu a vzpomíná na roky prožité s Jindřichem Chalupeckým, jehož osobnost a závěrečné životní okamžiky elegicky sevřeně a prostě vykreslila v Elegii za Jindřichem Chalupeckým.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2006