Autoři

Po studiích na Fil. fakultě UK dlouho pracovala v Praze jako nakladatelská redaktorka, posléze se usadila v Havl. Brodě, kde spoluzaložila nakladatelství Hejkal, a především se stala zakladatelkou a organizátorkou pravidelného tamějšího Podzimního knižního veletrhu. Jako diplomatka nějaký čas působila ve Finsku, z finštiny též překládá díla klasická (M. Waltari) i současná a propaguje finskou literaturu a kulturu.

Markéta Hejkalová začala publikovat na sklonku osmdesátých let ještě pod dívčím jménem Markéta Pražáková: svou nevšední schopnost napsat subtilní psychologickou prózu s ženskou hrdinkou prokázala již v talentované novele Mimo mysu (publikované v antologii Zelená sedma v roce 1988). Touto prací se autorka značnou mírou citové intenzity a přesným narativním půdorysem sympaticky odlišovala od poněkud výrazově beztvaré vlny „svědectví o dospívání“ v české prozaické tvorbě z předlistopadového období. Pak se však Hejkalová coby literátka na čas odmlčela, aby do našeho moderního písemnictví opětovně vstoupila (stále pod svým dívčím jménem) tentokrát jako autorka literatury pro děti a mládež: její knížka Šli myšáci do světa (1994) vnesla do daného odvětví původní prózy především svěží, nekonvenční vypravěčskou intonaci a invenci a celým svým pojetím se soustřeďovala zvláště na živou, bezprostřední komunikaci s dětským čtenářem. K tzv. vážné próze se spisovatelka navrací – již pod jménem Markéta Hejkalová – až po ukončení svého diplomatického působení ve Finsku. O této skandinávské zemi napsala zasvěcené kulturněhistorické shrnutí (Finsko, vydáno v roce 2003), zkušenosti z pobytu v zahraničí se však výrazně promítají i do jejího románového příběhu Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a do psychologické „finské kroniky“ Vždycky jedna noc (2004). Základní vypravěčskou polohou autorčiných knížek se stává spojení záměrně dokumentaristického líčení s jemným citovým ponorem do duše jednotlivých postav, přičemž Hejkalová osvědčuje své senzitivní vidění lidské psychiky zejména v portrétech ženských hrdinek. Zároveň se ovšem v těchto příbězích – zprvu jakoby zastřeně – stále zřetelněji prosazují citlivě načrtnuté humoristické situace. Zejména tato metoda úsměvného líčení, jakož i četné náznaky rozprostřeného humoristického reflektování člověčích osudů (někdy čechovovskou metodou (smíchu skrze slzy“) nenápadně, ale o to působivěji dominuje v jejích naprosto neslzavých historiích a historkách ze soudobého času. V této tematické a narativní linii Markéta Hejkalová pokračuje i ve své nejnovější próze Slepičí lásky, v níž prostřednictvím paralelní mozaiky několika příběhů demonstruje, a především s potřebným porozuměním porovnává různé morální a charakterové přístupy a postoje svých „hrdinů“ či spíše rozličných „nehrdinů“. Vesměs to jsou všednodenní figurky z naší současnosti, ať jde o ukrajinského řidiče kamionu, anebo, na druhé straně společenského spektra, o neúspěšného politika, jehož politické seskupení ztratilo ve volbách všechny šance. Autorka si tady opět zvolila dokumentární zacílení, tedy pohled, jenž vyhovuje jejímu tvůrčímu naturelu, aby poté – vždy v takto stanoveném rámci – působivě naskicovala (poznovu s příznačným humorným nastíněním) několik „zlomových“ lidských situací. V určitém smyslu rovněž v této své knížce Hejkalová vynalézavě navazuje na někdejší osvědčené postupy české „prózy všedního dne“ z přelomu let padesátých a šedesátých, aby je coby konstantní model vyprávění rozvinula v konfliktních výjevech situovaných do traumat nejsoučasnějších – a zároveň přitom uplatnila specificky ženský pohled na časoprostor kolem nás i svůj vytříbený smysl pro neméně specifickou ženskou citovost.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. září 2008

E hejkal@hejkal.cz

www.hejkal.cz