Autoři

V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka slovanských literatur v nakladatelství Odeon. Od r. 1975 je zaměstnána v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR (do r. 1993 Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV), v němž i nyní působí jako vědecká pracovnice. Pro autorčinu beletristickou tvorbu je charakteristické prolínání s tématikou její systematické literárněvědné činnosti, zejména s její rámcovou klasifikací románových děl na „román-skutečnost“ a na „román-smyšlenka“, respektive s průkopnickou teorií o významu a o podobách iniciačního syžetu v literárním díle.

Své romány (stejně rané teoretické práce) začala Daniela Hodrová psát již na přelomu 70. a 80. let, mohly však být publikovány až mnohem později, zpravidla teprve po roce 1989. Své teoretické představy o nepřetržitelné a nepřerušitelné kontinuitě dějinných událostí, lidských osudů i symbolické přítomnosti rozmanitých reálií, přetrvávajících z epochy do epochy, uplatnila prozaička už v trojici svých prvních románů, kterou souhrnně pojmenovala Trýznivé město. Především oba vstupní svazky, romány Kukly a Podobojí, demonstrovaly zmíněnou prozaiččinu tezi o paralelní kontinuitě a koexistenci několika časových rovin, objektivně se promítajících do subjektivního vědomí konkrétního vypravěče (nebo do alter ega spisovatelčina), a shromažďovaly v monolitním celku vyprávění velké množství nejrůznějších motivů, aluzí a zejména jazykových promluv, v nichž ožívají i konkrétní detaily a věci jako symboly minulosti trvající rovněž jejich prostřednictvím v přítomnosti, jež se náhle personifikují, až se stávají dalšími protagonisty příběhu.

Největší význam přitom Hodrová přikládá historickému vědomí času; její odkazy a vzpomínkové reflexe se týkají ze všeho nejvíc dějinných událostí, vesměs spojených s konkrétními pražskými lokalitami. Autorčiny knihy proto můžeme interpretovat jako osobité „pražské“ romány, záměrně emblematicky tlumočící specifického génia loci dané středoevropské metropole, v jejíchž dějinách vyzvedává Hodrová zejména tragické momenty. Ty pak v průběhu vyprávění nejednou ritualizuje nebo sakralizuje, až je v úhrnu modeluje jako nikdy nekončící a nikdy neuzavřené pásmo „živých obrazů“, odehrávajících se jak v reálných dějinách, tak v neméně reálné vypravěčově (tedy i protagonistově) paměti. K určitému posunu ve srovnání s prvními dvěma svazky trilogie o „trýznivém městě“ Praze, městě trýzněném dějinami i množinami tragických konkrétních „obyčejných“ lidských osudů (nebo i věcí), došlo již v závěrečném díle autorčina triptychu, v románu Théta: Zde totiž do historického přediva reflexí a asociací poprvé vehementněji vstupuje vlastní vypravěččin konkrétní osud a hojné autobiografické motivy, spjaté se subjektivním prožíváním objektivních daností, které vtiskují dalšími románovému cyklu „živých obrazů“ charakter iniciačního spoluprožívání dějinné minulosti i podobně dějinné přítomnosti. Víc je zdůrazňováno na jedné straně splývání, prostupování „malých“ a „velkých“ dějin, na straně druhé jsou tyto nestejnorodé světy (můžeme je označit i za heterocosmica) představovány jako fenomény projevující se zvláště v nepřetržitém „kuklení“, „zakuklování se“. Tyto aspekty poznávání světa nebo vyjevování se světa vůči lidskému společenství a jeho konkrétním protagonistům (rozuměj: postavě vypravěče) však vystupují i v opačném diskursu, ve fázi svého vyvstávání z domnělé neexistence, vstupování do konkrétního vědomí člověka a dějin, ztotožňování se jak s naší pamětí o čase, tak v kontextu sebezpytavé analýzy hledání vlastního místa v životě. Neživé potom často vystupuje, resp. promlouvá jako živé (a naopak), lidé se stávají znaky světa objektivního i subjektivního (stejně jako se tomu děje též obráceně); uvedený dialekticko-statický sled živých obrazů je však soustavně dynamizován (a zároveň dekonstruován) vypravěččiným tázáním se po skutečné identitě stavu věcí i ducha, jejím permanentním hledáním oněch pravých, nikoli nepravých, toliko zdánlivých iniciačních příznaků vědomí totožnosti.

Zmíněné latentní znaky paralelního vnímání různých prostorových a časových rovin se pak stávají osou i dalších „pražských“ knih Daniely Hodrové, a to jak v literárním „bedekru“ sui generis Město vidím..., v němž zazní i ozvěna roku 1989, tak v jejích následujících literárních variacích různých ženských osudů, vtažených do historií soukromých a vtahovaných do historií „dějinných“, tj. v románových skladbách Perunův den a Ztracené děti. Svůj následující románový opus vydala Daniela Hodrová až po několikaleté prodlevě: Na knize Komedie pracovala celé čtyři roky. Stejně jako v předchozích titulech také zde jde o dílo průkazně autobiografické, cílevědomě předkládané jako věrohodná, konkrétní výpověď o jednom osudu a o jednom životě, která je poznovu koncipována jako „otevřené“ vršení epizod z nikdy nekončícího „románu-života“. Zároveň však spisovatelka v této své syntetické knize přišla s žánrovou variantou, jejíž komponenty sama charakterizuje jako „básnickou fikci, sebetrýznivou zpověď i národní frašku“.

Do románového amalgámu různých, vzájemně se prolínajících a někdy i parodujících žánrových a stylových poloh spisovatelka vtahuje jak „živé“ literární postavy, tak i některé další známé tvůrčí persony, např. „divného filosofa“ Ladislava Klímu, obdivovatele Friedricha Nietzscheho, anebo „šíleného básníka Hölderlina“, zdánlivě tolik vzdáleného české kulturní a literární tradici. Zároveň však již tady nejde o kontradikci „románu-skutečnosti“ a „románu-smyšlenky“, nýbrž o střetávání se žánrové polohy „román-útočiště“ s žánrovou modifikací „román-past“. Především však je to drásavá a jímavá „komedie duše i světa“, jako by literárně inscenovaná během ustavičného vypravěččina bloudění po starodávných pražských Olšanských hřbitovech. Román Komedie Daniely Hodrové představuje do určité míry vyvrcholení jejího tíhnutí k sebepopírání žánru a k zdůrazňování sebereflexivity románové narativity.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. listopadu 2005

E hodrova@ucl.cas.cz

Facebook (stránka)

 

Hodrová zaklíná smrt a oživuje mrtvé − iHned.cz, Jan Nejedlý, 16. 4. 2010

Daniela Hodrová: Vyvolávání (recenze) − ČRo3, Jan Lukavec, 12. 1. 2010

Poklona městu stověžatému − Reflex, Klára Kolářová, 21. 10. 2009

Litera je křehká: S Danielou Hodrovou o choulení, chvále dotyku a úlevě pro duši − A2, 23/2011