Autoři

Básnická prvotina Norberta Holuba Zrcadlo pod jevištěm (1989) nevybočuje z rámce oficiálně vydávané poezie 80. let minulého století. V lecčems však už předznamenává první etapu autorovy tvorby, ať už jde o různé literárně historické odkazy, zálibu v jazykových hříčkách, vnímání skutečnosti jako „divadla světa“ či mírně blasfemickou projekci křesťanského mýtu do odmytizované současnosti. Formálně Holubovo rané období charakterizuje volný rozevlátý verš a rozsáhlejší, dramaticky komponované skladby. Druhotina Muž vymýšlející vejce (1990) přináší podobně laděnou poetiku, ovšem propracovanější, vyzrálejší a také více grotesknější. Texty jsou výrazně stylizovány jako divadelní libreto (Představení), noviny (Zvláštní vydání) atp. Básník se stává nejen pozorovatelem světského dění, kam se mu vejde Hamlet i holocaust, ale též inscenátorem svých vizí. S teatrálním viděním světa souvisí i fascinace obrazy Hieronyma Bosche, které se mu staly inspirací k sérii etud a verbálních variací. Středověký svět dává básník do kontrastu s přítomností, skrze bizarní boschovský škleb také nepřímo kritizuje zapouzdřenost měšťáckého světa i umění zkamenělé do pomníků a sebraných spisů: „…ale ryby se již vykousaly z konzerv / a rozlezly se / po ulicích náměstích a parcích“. Z hlediska formy autor dosud striktně zachovává volný verš. Třetí titul – sbírka & (1995), kde najdeme kromě Holubových veršů i texty Luďka Navary – je poněkud výjimečnou položkou v básníkově bibliografii. Nejen přítomností druhého tvůrce, ale hlavně nezvyklým zesílením groteskní optiky. Knížka se stala jakousi spontánní reakcí na postmodernu, jež je tu reflektována a do jejíchž mantinelů se autorům vešly ty nejbizarnější kontrapunkty (viz Navarův oddíl Vladimír Remek & Božena Němcová). Vposledku jde především o očistné vyvázání poezie z privátnosti, do hry tu vstupují fiktivní postavy i různé historické, literární či dokonce pop kulturní osobnosti. Nicméně, Holub zde poprvé spoutává někdejší širokodeché skladby do pravidelného verše, jako by připravoval formální i tematické zkáznění svých příštích opusů. A jakkoli jde o poezii takříkajíc rozdováděnou, i zde se ozvou vážnější tóny. Sbírkou Cizí sonety (1996) se datuje přerod Norberta Holuba v básníka již hotového, básníka přísné, pevně sevřené formy, který si ovšem z dřívějška zachovává svou ironii, zvláštní směs humoru a skepse. Cizí sonety bychom mohli opět nazvat intertextovou postmoderní hrou, na rozdíl od předchozí knížky však nadmíru sofistikovanou. Holub zde převádí do sonetové (či kvazisonetové) formy úryvky z textů jiných autorů, zajímá ho především transformace volného verše a prózy do vázané formy. Nejde, jak sám říká, „o kopírování stylu autora nebo o jeho parafrázi“, nýbrž o „důsledné dotažení naznačené myšlenky“. Holubovy přiznané pokusy o „remaky, remixy a cover verze“ přináší oddíl s příznačným podtitulem Uncopyrighted, který obsahuje „předělávky“ textů od evangelií přes Witolda Gombrowicze, Richarda Brautigana, Maxe Frische, Jiřího Koláře, Gottfrieda Benna (bennovské prostředí nemocnic a piteven je Holubovi obzvlášť blízké) až po Jana Zábranu, jehož osudem a dílem je básník hluboce zaujat. (Kromě toho Holub „zremixoval“ i boschovský cyklus ze své vlastní sbírky Muž vymýšlející vejce.) V posledním oddíle najdeme zbásněné úryvky ze vzpomínkové knihy matky Jana Zábrany, kde se promítá její i synův život na pozadí dramatických událostí 20. století. Pátá sbírka Úplně úzké úly zastihuje Holuba coby formálně suverénního básníka. Okamžitě zaujme zvláště svými nevšedními rýmy, jejichž originalitě tvůrce občas obětuje i plynulost, hudebnost či rytmus básně – nikoli však zvukomalebnost: „Ryk masa dojásal. / Bezmasá melasa.“ Povolání lékaře předurčuje Holuba k posedlosti lidskou tělesností a zvláště smrtelností. Znovu se opakující křesťanské motivy tvoří jakousi ironickou odezvu tohoto až barokního vnímání konečnosti, které se odráží i v autorově nazírání přírody: „V zahrádkářských koloniích / plody zčervivělé komposty / svými jádřinci pak odhostí / ty, co aspoň na površích hnijí.“ Jinak se Holubova poezie stává více osobnější, objevují se odkazy na konkrétní místa a lokality, zaznívají tu i vzpomínky na dětství a tóny milostné, do té doby u básníka téměř absentující. Samozřejmě nechybí ani typický holubovský humor. Zatím poslední soubor Suché sochy stínů rozvíjí s formální bravurou podněty předchozí sbírky, s níž je svázán nejen podobnou strukturou, ale především tematicky: „Květy voní hlavně kvůli plodům / a hroby jsou dobrý základ pro dům.“ Každodenní zkušenost práce v nemocnici, blízkost smrti, vědomí marnosti – tyto motivy, doutnající de facto v celém Holubově díle, se zde rozhořely naplno. Nově se objevuje poměrně hojné užití množného čísla („Stáli jsme ve frontě na čerstvou minulost…“), jako by básník už nemluvil pouze za sebe, ale chtěl své pocity – alespoň generačně – zobecnit. Jeho pohled je upřen jak do paměti, snaží se zastavit a proustovsky rekonstruovat uplynulé chvíle, tak zároveň ostře vnímá okolní realitu: „Optimismem oslizlé billboardy / opěvující ničím neomezované bezpečí…“ A jelikož poezie Norberta Holuba má dvě tváře – vážnou i hravou –, najdeme i ve sbírce Suché sochy stínů několik absurdně či nonsensově laděných čísel, vyvažujících autorovy tragické fasety.

(jn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

E holubn@mediclub.cz; holubn.nis@nemji.cz

Facebook