Autoři

Dřív než začal Petr Hrbáč vydávat v brněnském nakladatelství Petrov básnické a prozaické texty, byl poměrně dobře znám čtenářům literárně kritického časopisu Tvar, v němž publikoval řadu recenzí, kritik a úvah o současné literatuře, hudbě, divadle a vůbec o dění v české kultuře a společnosti. Už v těchto žurnalistických útvarech se projevil jako ostrý kritik a rebel, jako permanentní nespokojenec se současným stavem amorálního a nivelizovaného světa. Navíc se do jeho textů promítly i profesní zájem a možná i deformace: Hrbáč kdysi absolvoval lékařskou fakultu a nepopírá, že exaktní vědecký svět ho nepřestává zajímat. Medicíně se Hrbáč nevěnuje, ale jako by se tento obor v jeho tvorbě přetransformoval do jemných psychologických anamnéz a drobnokreseb lidského povahopisu nebo – řečeno s Jaromírem Johnem – do živočichopisu lidí, ne nepodobných dravosti zvířat a divokosti rostlin. V poslední knižně vydané a komponované sbírce Špička tvoří samostatný oddíl s názvem Měrnice černá básně, které jsou parafrází Demlových Mých přátel neboli lyrických apoteóz všední a nekultivované přírody. Také Hrbáčovy verše o černýši, čekance, jeteli, rulíku zlomocném, krušince a troskutu jako by spěly k průkazné metafoře plevelné divokosti polních rostlin a trav, paralelní s neuspořádaností a těkavostí našich stejně tak zaplevelených a nekultivovaných životů, v nichž vítězí animalita nad divokostí a samolibost nad přirozenou pokorou. V první básnické knize Studna potopeného srdce autor vyslovil deziluzi z citové vyprahlosti moderního člověka, od níž se ovšem nedistancuje, nečiní ji předmětem morálního kázání, ale snaží se ji detailně prokreslit a být v ní plně účastný i za cenu, že taková pozice nezůstane bez projevů absurdity a bez toho, že by básníkovu duši nepotřísnila bahnem. V takovém až masochisticko-sadistickém ovzduší klene Hrbáč verše i prozaické texty. Záměrně přehání, přeexponovává, transponuje věci do obludně zrůdných rozměrů a vyhroceností, využívá drsné a syrové nástroje, aby z extáze těchto chmurně laděných projekcí přece je vytěžil kontrastní zrnko neposkvrněnosti a normálu. Hrbáčova lyrika se rozprostírá v prostoru mezi městem a venkovem. Mohla by být otiskem jakési ustavičné periférie v nás, puzení vyjít z dějového a akčního epicentra bytí zpátky nebo kupředu k ohradám a plotům, k drátům a zdím, k pomyslným i skutečným mantinelům. Ve sbírce Podzemní hvězda jsou básnické obrazy zakotveny do pevně daných, většinou moravských venkovských reálií. Hrbáč není staromilským a melancholickým poutníkem napříč vzpomínkami a replikami spatřeného světa, ale spíš objevitelským a překvapeným cestovatelem, který nechce jen malovat, zobrazovat, ale jenž touží nějak do viděného vstoupit a zasáhnout do něho. V básni Pocta okolí obce Zboněk chce „za pot platit sýkorkou“. „Švihat ji, žlutého ptáčka,/ když se vznáší, /netrefit ji, což je snadné. / Nekřičet do krku svému krásnému stínu, / který se plaše odpařuje z povrchu lesních hub, / zatímco těm lučním stačí sypkost omítky/ na klobouky nafoukaná, / na smutečního komára.“ V básnických textech je Hrbáč akčním živlem, nespokojujícím se s utkvělostí. V jeho poezii je cosi navztekaného, rozbouřeného a rozhněvaného. Možná je v ní i stopa jakési klukovské škodolibosti, spojená s bezelstností. Básník si chce věci osahat, prohlédnout si je a rozebrat nebo je složit do jiného skupenství a tvaru. Obdobný je i svět Hrbáčových krátkých a magických próz, knižně zatím publikovaných ve svazcích Kalhotový pahýl a Jeden den stárnutí. Zatímco v textech Kalhotového pahýlu, shrnujících prózu z devadesátých let, jde spíš o drobné skeče, o více či méně komicky rozehrávané situace s pointou i bez ní, v textech knihy Jeden den stárnutí se autor přesouvá na pole filozofické spekulativnosti na jedné straně, na druhé až k náznakům grotesky a ironie. V miniatuře Prostitutka podává brechtovsky zcizující portrét ženy z nevěstince, zamilované do barevných rybích rejů v akváriu poblíž postele v bordelu. Akvárium může být metaforou uzavřeného světa nevěstince, ale i ženského údělu poskytovat mužům rozkoš. Proti skleněným stěnám akvária se nad textem vine představa prostitutek o klášterních zdech, kde se světská povinnost milovat bez lásky může proměnit v koncentrovanou samotu, která je patrně modernímu člověku navždy odepřena. Nad minidramatem ideálů a tvrdé reality autor rozklene v závěru textu něco téměř metafyzického, když upozorní na obláček dýmu, vznášející se nad rozhovorem prostitutek a vytvářející u stropu „nadýchaný obraz, Picasso prokládaný Braquem, dávno mrtví, se v záhrobí tetelili blahem“. Hrbáč v básních i prózách někdy využívá až morbidní a hororové prvky, černou magii, jež mohou spojit svět smrtelné reality se záhrobím.

(js)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006